Bordoshut

Komentáře 140

Od nejnovějších
  1. Poslední závod
    Poslední závod (2022)
    4
    4/10 – Když jsem si jako malý představoval Hančův hrůzostrašný závod o život s nemilosrdnou sněhovou bouří, vypadal mnohokrát děsivěji a také byl dotažený až do konce. Zde má scénárista Hodan z nějakého důvodu strach jakýkoli rozpracovaný motiv / naznačený děj dovést do zdárného konce – nechci ho za to urážet, patrně totiž trpí tzv. schlussphobií – a tak po celých leckdy úmorných 102 minut jenom nesměle klouže po povrchu, místo aby zajel hluboko do prostaty, totiž podstaty. Výsledkem je pak vskutku vysilující podívaná na neustále se opakující koloběh: kamerou / scénářem je něco ZAJÍMAVÉHO naznačeno, načež se divák samozřejmě naivně nabaití, že se schyluje k něčemu vzrušujícímu. Jenomže pokaždé Hodan akorát přezíravě zmáčkne klapku a následuje buď příjemná rychlovka s dronem, anebo intenzivní tlachání s dědou Rathem 30 let poté. Následně, když už divák promrzá nudou do morku kostí a skoro zapomněl, že se jedná o velkofilm pojednávající o napínavém závodě, je opět konfrontován se situací na frontě, totiž na kluzišti. Bohužel se však vždy ocitá v čase o půl hodiny později, než z jakého vyskočil, a zjišťuje, že zatímco se věnoval své drahé polovičce během Rathových zcestných plků adresovaných na pro příběh zcela bezvýznamného majitele jakési hospody, rozehraná scénka už je dávno ta tam a místo toho je nezáživným způsobem seznámen s jejím výsledkem. Vidím to asi takhle: deadline se neúprosně blížil, a zatímco kluci filmaři prokrastinovali létáním s vypůjčeným dronem po horách, tenčil se čas i rozpočet. A koneckonců, jak chcete klouzání se v dřevěných lyžích natočit poutavě, aby to diváka bavilo sledovat déle než 5 minut? Tohle vůbec nemusíte Hodanovi vykládat. Sám si s tím lámal hlavu a přišel na pozoruhodné řešení, filuta jeden. Rozhodl se to nenatočit vůbec, naservíroval divákovi několik napínavých sestřihů a důmyslně to proložil střihy na kecajícího dědu a samozřejmě nezapomněl všechny okouzlit ukořistěným materiálem z dronu, aby ta investice nebyla úplně zbytečná. Výsledkem je hodně všelijaká směs, ale rozhodně ne film, který by důstojně reprezentoval tehdejší boj o život 2 českých lyžařů. Zvlášť uvážíme-li fakt, že druhý z nich ve snímku v podstatě ani nefiguruje a jen na konci si někdo všimne jeho nepřítomnosti – hele, vždyť von taky chybí! – a celá jeho maličkost je dodána retrospektivně. Během sledování jsem se nevýslovně nudil, snímek negradoval, k žádnému stupňování emocí / sázek nedošlo, jestli tam vůbec nějaké byly, citová pouta k postavám na bodu mrazu, scénář je strohými dialogy absolutně neprodal a herci také nebyli kdovíjak výrazní. Herecký výkon pana hostinského z o 30 let poté, je asi odpovídající tomu, co byste tak očekávali od člověka, co si smočil fráček v Ordinaci v Růžovce. Celá linka s dědou Rathem je zbytečná a koncept vyprávění zážitků z mladých let je totální klišé, navíc v podání Hodana velmi útrapné. Prvních 45 minut se nic neděje a vzhledem k tomu, že o jakémkoli promyšleném tempu nemůže být řeč, jedná se o velice bolestně strávený čas. Verdikt: „Ideální film pro děti na dobrou noc, garantuji vám, že po tomhle materiálu budou spát jako zabitý.“
  2. Je mi ze sebe špatně
    Je mi ze sebe špatně (2022)
    10
    8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“
  3. The Last of Us
    The Last of Us (2023)
    10
    11/10 – Už si ani nepamatuju, kdy naposled jsem byl z něčeho takhle nadšený, a bojím se, že už zase dlooouho něco takhle dokonalého neuvidím. Co se týče 2. série, tak predikce ukazují spíše až na rok 2025, takže čekání bude nekonečné a smrtonosně úmorné. Zvláště proto, že konec 1. řady mě naplnil nezměrnou frustrací a jsem z tragického vyvrcholení tak nešťastný, že se z něj budu vzpamatovávat ještě další týdny a možná i měsíce, kdykoli si na něj opět vzpomenu. Tohle možná nepůsobí jako nejvhodnější slova pochvaly, ale už jen to, že ve mně pouhý seriál dokázal vyvolat takovéhle emoce, o něčem vypovídá. Konkrétně tedy o vynikajícím scénáři, který realisticky vystihl atmosféru postapokalyptické Země a stejně jako bravurně detailně líčil charaktery a mental issues jednotlivých postav pomocí strohých dialogů, tak se nebál do vyprávění zakomponovat i nepatrnou špetku humoru, skrz který akorát více na diváka dolehne depresivní bezvýchodnost lidské otázky a zrovna tak se nesplašil v akčních sekvencích, jež jsou odvyprávěny s patřičným šarmem a až dechberoucí tělesností a fyzickou blízkostí, za což už ovšem patří velký obdiv i hercům, kameramanům, zvukařům, kostymérům, střihačům, všem 7 režisérům... a vůbec všem zúčastněným. No... možná už jste po přečtení předcházející elegie pochopili, že co se tohoto seriálu týče, tak se mnou nebude žádná rozumná řeč. Seriál The Last of Us se mi neuvěřitelně zažral pod kůži, a to hlavně díky skvěle napsaným, obsazeným a zahraným ústředním postavám Joela (Pedro Pascal) a Ellie (Bella Ramsey). Dynamika mezi nimi nemá chybu a způsobí, že si je šíleně zamilujete. Díky tomu vůbec nevadí, že se seriál nevydal hororovou cestou, jak mu někteří spílají, nýbrž to naopak jako zainteresovaný divák vítáte, protože jste vděčný za veškerý čas strávený s hlavními protagonisty, za každý jeden dialog, poznámku nebo komentář. Jejich postupné sbližování se bohatě vydá za přehršel zbytečných akčních / „hororových“ pasáží s nakaženými, který by navíc mohli rychle ztratit na děsivosti, kdyby jim bylo věnováno nadměrné množství screentimu, jak lze pěkně vidět na TWD, kde zprvu strašidelní zombíci během několika sérií rychle vyčpěli do otravně rutinních enpísíček, jejichž zabíjením se hrdinové můžou bavit, když zrovna vinou chatrného rozvleklého scénáře nemají co dělat. Ale to odbíhám. Zkrátka, jestli chcete vidět hromadu znetvořených krvežíznivých mutantů, které nějaký drsoň likviduje jednoho za druhým, běžte si zpátky k Živím mrtvým, otevřením této ČSFD stránky jste nedopatřením zavadili o kvalitní psychologický dramatický seriál, tedy seriál zcela nevyhovujícím vašim primitivním očekáváním. To asi ke kritice komorního filmařského přístupu k velkolepé cestě napříč světem Joela a Ellie. Nejvíce boje zakusí především jejich psychika, o to zajímavější je tento seriál. Ke kritice castingu nic nemám, byl úžasný, povedený a trefný, kdo to nevidí, anebo z nějakého důvodu vidět odmítá, pravděpodobně na to koukal ušima. Další věc, co bych chtěl vypíchnout, je detailní vyobrazení postapo světa, něco tak promakaného jsem v počinu se zombie tematikou jaktěživ neviděl. Opět úžasně odvedená práce, která musela stát spoustu, spoustu peněz a pevně věřím, že se jim to splatí. Nazvučené to bylo také bombasticky, myslím, že jsem si vypěstoval závislost na opening theme song. Jak si vyhráli s maskami Clickerů je také něco. Možná jediné zaškobrtnutí vidím ve vyvrcholení epizody strávené v městě vzbouřenců. /Spoiler/ Vyvalí se tu velké množství nakažených, jejichž design a vůbec celá tato akční sekvence mi připadala spíše neohrabaná a uspěchaná, jako by si tvůrci potřebovali něco odškrtnout a zase rychle pokračovat dál ve vyprávění. /Konec spoileru/ Obecně je seriál zdaleka nejsilnější na emocionální rovině, v akčních pasážích zejména s nakaženými někdy trochu klopýtá, jako by nebyl ve své kůži. Přesto mám ve výsledku i z nakažených velmi dobrý pocit, rozhodně vyvolávali strach. Verdikt: „Neuvěřitelná jízda!!!“
  4. TÁR
    TÁR (2022)
    10
    10/10 – Fenomenální, dechberoucí a nezapomenutelná podívaná. Tár je snímek mistrně sepsaný, bravurně sehraný a sugestivně nasnímaný. Jedno z největších překvapení, nebo spíš blesků z čistého nebe, které nám rok 2022 nadělil. Todd Field možná jako herec za moc nestojí, ale jako režisér se opravdu umí prosadit. Má velmi silnou režisérkou vizi, na kterou nedá dopustit. Pozornost kamery se celé 2 a půl hodiny upírá jen na Cate Blanchett (a když náhodou zrovna ne, tak zabírá to, na co se právě Cate dívá). Nejspíš i díky tomu je zobrazený rozpad na oko nezlomné osobnosti Lýdie Tár tak záživný a pohlcující. Divák ji nejprve vnímá jako geniální sebevědomou skladatelku, ale jak jsou mu postupně poodhalovány její temné stránky a slabiny, tak poznává, že jde ve skutečnosti o bezskrupulózní egoistku, jejíž mentální stav hraničí s psychopatií. Velmi dobře se Fieldovi povedlo balancovat mezi tím, kdy divák s Lydií Tár soucítí a kdy jí naopak opovrhuje. Přílohou spolu s DVD jsou zaslána i nějaká ta životní poučení, přestože všechno je předáno jen s nepatrným pomrknutím v rámci podtextu. Také vypíchnout si zaslouží skvěle budovaná paranoia, jak v Lydii, tak v divákovi. Cate Blanchett jasně aspiruje na Oscara (jako ostatně kdeco ohledně tohoto nevšedního snímku) a já bych jí ho z celého srdce přál. Postava, kterou zde ztvárnila, si většinou strastí nechává pro sebe a táhne ji všude křížem krážem, místo toho, aby se svěřila blízkým (paradoxně svěřit ostatním kufry jí problém nedělá). Cate tedy stála před nelehkým úkolem, ztvárnit vnitřní boj renomované skladatelky jen za pomoci výrazů tváře a obstála v něm s nevídanou grácií. Velmi dobrý herecký výkon podávají i veškeré vedlejší charaktery, takže tu v její epopeji není žádný rušivý prvek. I kamera vypráví příběh spolu s Toddem, tak to má být. A hudba... ta je prostě grandiózní. Vtípek na dlouhé večery: „Lýdia Tár, ta jest větší muž než leckdo, kdo má kár.“
  5. 1923
    1923 (2022)
    6
    1. série – 6/10 – Sheridanovo 1923 ve mně skutečně silně zarezonovalo. V tomhle ohledu tomuto seriálu patří všechna čest naší dosud obyvatelné planety. Jako málo který jiný mě totiž dokázal nejprve totálně napnout a zaháčkovat a následně nehorázně zklamat, otrávit a vytočit do běla. Všechny tři dějové linie jsou zajímavé, zábavné a výtečně sehrané i nasnímané, nicméně způsob, jakým jsou (ne)dány do kopy, je příšerný. Zprvu jsem se to slovo zdráhal použít, ale ono je to skutečně tak amatérsky a netečně slepené do gigantického 3v1, že to snad musela dělat banda netalentovaných necitů (necita, tj. člověk, který pro to nemá cit). Celým seriálem vás provází vzrušující příslib toho, že se alespoň 2 dějové linie v jednom bodě propojí a nastane jakés takés extatické vyvrcholení. V půlce série se na to už dychtivě těšíte, v 5. epizodě to nemůžete vydržet, v 6. epizodě se dostavují první nálevy hořkého zklamání, v 7. už jen nechápavě kroutíte hlavou a 8. závěrečný díl s sebou nese totální scénáristické fiasko, repetitivně natahovanou diváckou prudu a fatální filmařské selhání alespoň minimálně diváka odměnit za 8 hodin strávených nad tímto zbytečným flopem. Tři dějové linky se zkrátka vůbec nespojily a ani nedošly k jakémukoli přijatelnému rozuzlení, pouze vyčpěly do vesmírného vzduchoprázdna s tichým příslibem brzkého pokračování. 1923, aneb 8 hodinová snaha natáhnout 4 epizodní děj na dvojnásobnou délku. Místy bylo skutečně k smíchu, jak se scénárista (pozor, to je zase ten Sheridán) účelově snaží prodloužit zejm. jednu z dějových linek, kdy cestujícímu páru, který se vrací domů, neustále hází do cesty nové překážky, jednu střelenější než druhou. Na cestě se s nimi například potopí loď, musí se vzít, následuje konfrontace s ex přítelem dané ženy, jež vyústí v souboj, který skončí smrtí toho ex přítele, načež manžel upadne v nemilost jeho veličensta a je odvezen kamsi na pevninu... Prostě totální krávovina. Sice nádherně natočená, skvěle zahraná, ztvárněná... ale pořád bída. Předchozímu 1883 to nesahá ani po kotníky. Přirozeně se rád zase mrknu na 2. sérii, ale pořád mi zůstane v ústech pachuť po těch reklamách uprostřed mého rozkoukaného pořadu, které se protáhly na 4 epizody. Je to ostuda, takhle okázale dojit seriál, který měl na to být kvalitním. Ostuda a hlavně nehoráznost. Top hláška: „You are our only hope. You must hurry, Spencer.“ Běž, Spencere, a utíkej rychle! Abys tam do konce seriálu stihnul doběhnout...
  6. Velryba
    Velryba (2022)
    10
    8,5/10 – Osudová role Brendana Frasera a další skvělý film Darrena Aronofskyho. Velryba sází na epické šťavení emocí, což je jejím základním kamenem a také největší slabinou. Krom toho ne každý rád mošty, proto ta propastně rozdílná hodnocení. Snímek je navíc obohacen i o jisté komediální prvky, především je řeč o gazích, kterými je na oko zdrcující drama prošpikováno skrz naskrz, a že jsou prostě báječné. Situační humor většinou vyplývá z Charlieho tlustosti a pohybové neschopnosti, z nekompromisní ráznosti jeho vietnamské pečovatelky, z drzosti jeho zvlčilé dcery a ze zakřiknutosti jednoho synka, odhodlaného hlásat v Charlieho domě slovo boží. A nejlépe samozřejmě hned z několika těchto aspektů najednou. Místy se tedy film mění na nevyzpytatelnou komedii. A to jen proto, aby zase o několik okamžiků později přeskočil zpět do srdceryvného dramatu. Právě tohle mne na Aronofskyho Velrybě nejvíce zaujalo a jsem díky tomu ochoten odpustit přestřelenou snahu o ždímání slz, které se u mě úplně nesetkalo s úspěchem. Jsem toho názoru, že smutnost a tragičnost nějaké situace musí vyplynout sama, nikoliv být sdělena slovy. Tento film se vše snaží prezentovat skrz intimní dialogy, u kterých je bohužel znát, že byly napsány přesně za tímto účelem. Zákonitě proto nefungují. Trošku problém mám i s některými hereckými výkony, zejména moje oblíbená Sadie Sink byla tentokrát tlačena scénářem do přehrávání. Jednání postav je občas mírně v rozporu s jejich logikou, ale vzhledem k žánru (a komediálním prvkům) jsem i tohle ochoten přehlédnout. Dohromady jsem se velmi bavil a i si z filmu něco odnesl (plný močový měchýř). Krom toho se jednalo o zábavu za pouhé 3 miliony dolarů, přesto jsem se bavil mnohonásobně víc, než na mnohonásobně dražších projektech. Verdikt: „Za málo peněz hodně faldů!“
  7. Batman
    Batman (1966)
    8
    8/10 – Všemi mastmi ujetá taškaříce s Batmanem a Robinem z doby, kdy se ještě superhrdinové nebrali zas tak vážně. Doporučuju zhlédnout s kouzelným českým dabingem, který pomyslný stupeň filmového blbnutí posunul ještě o stupínek výš. Ačkoliv i v anglickém znění by v této disciplíně tento film jistojistě trhal rekordy. V této žertovné pohádce o temném rytíři (tehdy ještě spíš barevném) se proti Batmanovi spojí hned tři superzločinci: Kočičí žena, Tučňák, Šprýmař a Rébus. Tato čtverka má samozřejmě geniální plán na to, jak ovládnout celý svět, jenže Batman jim do něj opakovaně hází šavli. Je bláhově zamilovaný do ženy jménem Kytka, které však není nikdo jiný, než ďábelská Kočičí žena v přestrojení. Podobně balamucen je i cestující na lodi, kterou ústřední padouši unesli, neboť věří, že důvod, proč ještě nepřistávali na pevnině, je záhadná mlha, kterou mu superpadouši jen vychytrale generují za oknem. Sám je přitom již několik dnů zavřen v miniaturní kajutě – ovšem nijak zvlášť ho to neomezuje, dlouhou chvíli si totiž krátí četbou. Zkrátka Batman z roku 1966 má své nepopiratelné nostalgické kouzlo a milou, úsměvnou dávku naivity. To i v kombinaci s dobrými hereckými výkony a vynalézavostí tehdejších filmařů, kteří ještě neměli k dispozici všelijaké digitální triky a museli si se vším poradit na place, tvoří jeden z nejvtipnějších superhdinských filmů vůbec, který každého diváka aspoň trochu zahřeje na srdci. Top hláška: „Jsou dny, kdy se člověk prostě bomby nezbaví.“
  8. Párty Hárder: Summer Massacre
    Párty Hárder: Summer Massacre (2022)
    8
    7,5/10 – Druhá plnohodnotná pubertální komedie z dílny kontroverzního rapera Martyho Pohla, jinak dobře známého pod přezdívkou Řezník, se překvapivě velmi vydařila a v několika ohledech i kvalitativně předčila jedničku. Párty Hárder: Summer Massacre je odvážná a všemi mastmi přisprostlá komedie dělaná pro omezené publikum (jak rozsahem, tak inteligencí), která se i půl roku po vydání stále nějakým zázrakem drží v kinech. Ze strachu, že by mi snad tento letní hit minulého roku mohl uniknout, jsem možná mezi posledními zavítal do kina i já. Konkrétně jsem si pro tento účel vybral Kulturní centrum Zahrada na Chodově. Zdejší rodinná atmosféra a milá uvaděčka, v kombinaci s promítacím plátnem mně dobře známým ze školy, navíc umocnily finální zážitek na druhou. Film jsem si moc užil. Řekl bych, že podstatně více, než jedničku, která na mě byla asi příliš velké sousto po stránce moralistické a také humor mi úplně nesedl. Naproti předchozímu „pokládání hoven na podlahu“, v Summer Massacru tvoří highlight spíš ústřední trio kamarádu a jejich vyvíjející se vztah a vzájemné pošťuchování. Přestože partička doslova vyráží na lov buchet, zpracované je to vlastně komorněji než jednička, kde se vše točilo kolem závěrečné párty. Svému názvu párty hárder ovšem dvojka bohužel nedostojí, v tomhle ohledu rozohněný perverzák Pohl (možná na doporučení shora) trošku ubral. A ono je to v konečném důsledku dobře. Nejasný cíl tvoří ze sebranky vygumovaného frajírka, cringujícího normála a tlusťocha s daddy issues nezřízenou střelu, u které nikdy nevíte, co semele v příštích minutách, natožpak v dlouhodobém časovém horizontu. Příběh plyne docela hladce – hlavně díky tomu, že Řezník zběsile zakrývá veškerá hluchá místa v ději sériemi gagů, hlášek a urážek –, ale přesto se najde několik nudnějších pasáží a chvílemi je ze snímku silně cítit, že není moc co vyprávět a hlavní pointa je v tom to s postavami nějak doklepat na závěrečnou ne-až-tak-hárd párty. Při sledování jsem se bavil dost, chvílemi i hlasitě, vtipy to skutečně srší, leč důvtipem už tolik ne. Co je ovšem důmyslné a nadmíru hodné pochvaly, je Řezníkův talent a hlavně perzistentní úsilí proměnit jakoukoliv situaci na nějaký zvrácený nápad s chlípným podtextem. V tomhle ohledu dávám palec nahoru. Také je osvěžující slyšet pro jednou běžnou mluvu, již člověk denně slýchá na každém rohu, pro jednou na filmovém plátně. Ač bílém a stahovacím. Top hláška (jediná, na kterou jsem si po několika dnech vzpomněl, a pravděpodobně nepřesně ocitovaná): „To je právě to. On jí za dva, ale prdel má jenom jednu!“
  9. Drive My Car
    Drive My Car (2021)
    8
    7,5/10 – Asi o mně po tomto hodnocení řeknete, že nejsem dostatečně umělecká duše, nýbrž jen prašivý konzument bum-prásk obsahu, ale 3 hodiny popojíždění z místa na místo, koukání na nezajímavé ulice a jakéhosi depresivně motivačního tlachání o životě byly skutečně úmorné. Nejenže mě to v průběhu sledování přestalo bavit, ještě jsem se vydatně nudil a ke konci už i bez obalu zíval. Abych tomu nekřivdil, ze začátku byl příběh velice zajímavý. Trošku osobního života, asi nejvtipnější možná reakce na nevěru (muž vejde do domu, na minutku omrkne, jaké porno se mu to odehrává na gauči a pak se zase otočí a tiše za sebou zavře dveře) a pak velmi komorně ukázaná smrt. Tohle trvá cca 30 minut, následně se to začíná hroutit. Začíná totiž dlouhý proces truchlení, ke kterému určitě patří i málomluvnost a pomalejší plynutí času. Tyto atributy se nicméně velmi těžko převádějí na stříbrné plátno. Je daleko snazší je napsat, nežli je natočit. Tenhle úkol splnil japonský režisér Hamaguči na výbornou. Bodejť by ne, opřel své dílo o bravurní herce a herečky, jež předvedli bezchybné řemeslo. Nicméně chybí tomu nějaká jiskra. Život hlavní postavy, pana Kafuku, se totiž nikam viditelně neposouvá (ani k lepšímu, ani k horšímu) a jen stagnuje na tomtéž místě. Dílo je tak naprosto připraveno o prvek gradace. Víte co? Řeknu to ve zkratce: je to nuda a nic se tam děje! Drive My Kár si nejlépe užije ten, který má zrovna depku. Pro ostatní, pozitivněji naladěné, se bude jednat o 3 hodiny ničeho, okořeněné o výborné herectví a realistické zpracování. Poznámka pod čarou: „A ne, Japonci tentokrát nejsou divní, opravdu.“
  10. Pearl
    Pearl (2022)
    10
    9/10 – Velmi příjemné hororové překvapení ještě z minulého roku. Jedná se o prequel k filmu X, který jsme rovněž dostali už v minulém roce. Zajímavostí je, že natáčení probíhalo současně, což se podepsalo na prostředí, kde se děj odehrává. Je to totiž tatáž farmářská usedlost, s tímtéž jezerem a dokonce i s týmž krokodýlem. Rozdíl je však v tom, že zatímco v X je Mia Goth a její sebranka porno-filmařů v roli vetřelců a potenciálních obětí násilí, zde si Mia zahrála roli pana domácího. A sedlo jí to výborně. Celý snímek se opírá v první řadě právě o její herecký výkon, který by si určitě zasloužil nějaké ocenění. Už v předchozím filmu z ní šel pocit, že s ní něco není v pořádku, ale tohle bych do ní teda v životě neřekl. Přesto to pěkně zapadá. Horor Pearl nepotřebuje hektolitry krve ani strašidelné démony, bohatě si vystačí s jedním vyšinutým psychopatem a lidmi, kteří jsou s ním zavření v místnosti. Při spoustě záběrů na tvář Mii Goth až mrazí, stejně je na tom její akustický projev. Bravurně budované napětí. Skvěle vystavěná zápletka a vývoj postavy. Plus zakončení má opravdu grády. Zkrátka velmi milé překvapení, které každému vřele doporučuji. Nebál bych se ho označit za jeden z nejděsivějších hororů minulého roku. Převálcoval v mých očích i svého předchůdce, což se u pokračování často nestává. Může za to hlavně daleko koncentrovanější míra strachu, míra očekávání něco strašného a smysluplnější zápletka. Smekám pomyslný klobouček. Tohle je přesně horor, který mně nažene nejvíc strachu. Když má nějaký psychopat druhého v moci a není žádný způsob, jak by se z toho ten druhý mohl vykroutit, a ani nebylo očividné východisko, jak se do šlamastyky ani nenamočit. Pocit bezmoci a očekávání nejhoršího je tímhle filmem prostoupený skrz naskrz. Verdikt: „Už se těším na trojku!“ Má to být trilogie...
  11. Srdcerváči
    Srdcerváči (2022)
    8
    7/10 – Až na pár nutkání proskočit zavřeným oknem, rozškrábat si obličej, anebo si rovnou raději vystřelit svůj oteklý mozek z hlavy, jsem to zvládl dokoukat bez větších obstrukcí. Příběh mě dokonce tak pohltil, že jsem chvílemi neovladatelně zatínal ruce v pěst jako při prvním sledování Ocelové pěsti a zuřivě jimi třásl, jak jsem fandil hlavním postavám. Ačkoli všudypřítomná srdce drásající hudba a malovaní motýli, kteří se čas od času různě tetelili mezi naším párečkem, na tom mohli docela dobře také mít svůj podíl. Za mě byli Srdcerváči trošku zklamáním, například kvůli děsně nerealistickému pojetí (působí to strašně uměle a šablonovitě, ne živelně, jaká by správná romance měla být). Tohle bych ale klidně odpustil, kdyby se to nebralo tak šíleně vážně a bylo to jak se patří zábavné. Horší je, že příběh je na jednu stranu jako z pohádky O svalnatém princi a princovi Jasněnce, ale na tu druhou stranu mu chybí jakákoliv jiskra, takže diváka docela často nudí. Tohle je důvod, proč jsem si tak zamiloval Sex Education – protože je prostě kouzelná, divák je do ní zabraný až po uši a hlavně je po čertech vtipná, takovým tím správným, říznutým britským způsobem. Zde se naproti tomu humor mihne maximálně v dialozích jako prostředek ke flirtování a to je žalostně málo. Navíc seriál kazí fakt, že zpracovává dlouhodobé události krátkou stopáží, v důsledku čehož úplně nezbyde čas pořádně poznat hlavní hrdiny jako třeba v zmíněné Sexuální výchově. Do toho ještě cpe vedlejší dějové linky různých kamarádů a jejich románky a vzniká tím docela obtěžující množství vaty na 1 epizodu. Jinak se tomuhle námětu asi těžko dá něco vytknout. Vizuálně to bylo také moc povedené. Verdikt: „Ještě jednou mi po obrazovce přeletí nějaký motýl, nebo se přeline jakási spirálovitá liána a já budu muset brzo kupovat nový notebook...“
  12. Gervaisa
    Gervaisa (1956)
    8
    8/10 – Wow. Na film pomalu starší než můj děda je s ním až překvapivě hodně zábavy. Černobílý formát vůbec nevadí a zamýšlená surovost z něj stříká na všechny strany. Není divu, že je kniha od Emila Zoly Zabiják považována za jeden z nejlepších naturalistických románů vůbec. Bohužel, knihu mám teprve rozečtenou, takže nemůžu poskytnout srovnání – tím se také dostáváme lidově řečeno k jádru pudla, aneb pochybným důvodům, pročpak jsem si tenhle snímek pustil. Ačkoli to tedy nebylo zcela dobrovolné sledování, můžu říct, že má nulová očekávání byla v průběhu sledování podrobena následující číselné operaci: 0 + 100 (přibližně v 15 minutě stopáže končí ženská šarvátka v prádelně a začíná velice dlouhých 50 minut) - 70 (umírám nudou u zdlouhavých scén ze života manželů a také především zmírám z velice pečlivého všestranného nasnímání šťavnaté pečeně, kdy se kameraman na cca 5 minut trochu zapomněl a zkrátka snímal a přibližovat pečínku z každé strany, div, že mu slina neukápla) - 10 + 10 (stala se asi ta nejotravnější věc, kterou mohl Emil Zola vymyslet, ale na druhou stranu jsem měl radost, že se aspoň něco stalo) + 5 (příběh se konečně začal posouvat a vypadalo to slibně) + 5 (za další cca čtvrt hodinu jsme zjistili, kdo je záporákem příběhu – strejček alkohol; škoda jen, že jsme ho ještě na plátně neměli možnost vidět) *2 (věci vzaly šílený spád a řádění opilého Coupeaua strčilo do kapsy i úvodní dámskou pranici) = 80. 80 %. Tak a teď hlavně doufám, že jsem to správně spočítal. V opačném případě však také nebudu věsit hlavu do klína – jak už hlavní poučka toho snímku praví: „Řešení tvých problémů je vždycky jen o jeden lok dál, než si myslíš.“ Nebo to špatně interpretuju? Zkusím s tím konfrontovat češtinářku a uvidíme, co bude. Ale zpět k tématu. Moc pěkná podívaná. Hlavně vynikne herecký výkon Marie Schell, které byla prostě úžasná. Plus taky oceňuji depresivní konec, opravdu to ve člověku něco zanechá. Myslím, že poslední scénu si budu ještě dlouho pamatovat. Pokavaď mi teda manžel naší češtinářky nezatne tipec. Samo sebou. Nemístná poznámka: „Mám pocit, že existuje nějaké nepsané pravidlo, které říká, že na černobílé filmy se neplive. Já mám pravidla rád.“ Ne, žádný ironický komentář už nebude... Opravdu!
  13. Život je krásný
    Život je krásný (1946)
    10
    10/10 – Instantní láska. Natočeno strašně milým, lidským způsobem. Tenhle film nelze nemít rád a kdo to o sobě tvrdí, ten si akorát lže do kapsy. Jednoduše úžasná vánoční klasika, ze které ještě vůbec není cítit dnešní zkaženost amerického filmového průmyslu, kdy se řeší akorát, kolik co vydělá a podle toho se následně odvíjí, jestli to má cenu vydávat. Bodejť by ne, v roce 1946 se ještě i v America přistupovalo k filmům jako k umění a ne jen jako k snadnému prostředku, jak přes merchandise vylouhovat co nejvíce zelených papírků. Film vyšel původně ještě v černobílé podobě, ale později mu byla vydána i barevná verze. Naštěstí se nejednalo o žádné třaskavé barvičky, takže dobovou atmosféru zachycují výborně oba nátěry. Co hlavně dělá tento snímek tak nádherný, jak jsem zmínil, jsou dialogy. Scénáristé si museli skutečně máknout, neboť všechno co filmu chybí z hlediska dnešních technických předpokladů je bohatě vynahrazeno uvěřitelnými promluvami, jako vystřiženými z běžného života, které se nesnaží šokovat ani vzbuzovat přehnané emoce, jsou jen prostě poctivé, zábavné, milé a lze se s nimi snadno identifikovat. Vzhledem k horšímu obrazu to musel být právě zvuk, kterým se herci museli předvést a funguje to na výbornou. Okamžitě si díky tomu postavy zamilujete a vůbec nevadí, že tempo je pomalé a že se vlastně nic světoborného na plátně neodehrává, klidně byste seděli a poslouchali postavy spolu rozmlouvat celé hodiny navíc. Obličejem hrají ale také na Oscara a řeč těla je dotažená k dokonalosti. Hrozně se mi líbil i příběh, kde je sice na jednu stranu jasně dané, kdo je ten dobrák a kdo zlý škodič, ale vedle toho se řeší vážná témata jako smysl života, to, že nemůžeme vždycky mít to, po čem toužíme, sebevražda, důležitost přátelství a rodiny a tak dále. Něco takového je ve spojení s Vánocemi skoro nemyslitelné. Přesto to ale parádně zapadá do sebe. Jsem velmi rád, že jsem na It's a Wonderful Life narazil. Verdikt: „Doporučuju úplně každému, kdo má rad filmy, a doufá ve víc, než jen praštěnou zábavu.“
  14. Karlík a továrna na čokoládu
    Karlík a továrna na čokoládu (2005)
    8
    7/10 – Hrozně zvláštní film, který nemá v podstatě vůbec žádný dějový oblouk, protože když se to tak vezme, tak celý příběh je, že se skupinka pěti nálezců zlatého kuponu vydává v doprovodu jednoho zákonného zástupce a poťouchlého excentrika Willyho Wonky na turné po továrně na čokoládu. Willy Wonka, kterého ztvárnil Johnny Depp (nevím, jestli dobře, nebo špatně, každopádně určitě divně, i když zase ne „děsivě“ divně), se celou dobu tváří rozpačitě a zadumaně, jako by měl něco za lubem, ale vlastně nemá. Děti postupně „odpadávají“ na různých zastávkách po cestě, které prověří jejich charakter a rádoby vtipně poukážou na zkaženost daného dítěte, která ovšem byla divákovi jasná celou dobu. Nato se přiřítí banda Umpa-lumpů, kteří jsou vtipní tím, že jsou mrňaví a mají všichni stejný obličej (asi se nepodařilo na natáčení rychle sehnat dost liliputů), a spustí nějaký svůj patrně nacvičený chorál s tanečkem, které poněkud zesměšňuje dané dítě a o čemž Willy Wonka následně prohlásí, že byla čirá improvizace, což má asi vytvářet dojem osudovosti. Přijde mi, že si snímek pohrává s myšlenkou, že každé z vybraných dětí je špatně vychované kromě našeho Karlíka a jedině to vychované dítě může vyhrát onu slíbenou cenu, kvůli které se tam vlastně všichni shromáždili v první řadě. Je nejspíš předurčeno, že všechny nevychované děti postupně odpadnou na jednotlivých zastávkách a znovu to budí dojem osudovosti skrz to, že jednotlivé „překážky“ jsou zdánlivě psané dětským neduhům na míru. Není to zrovna legrace sledovat, spíše až skoro úsměvně zvláštní. Označil bych tento film za takovou „burtonovskou komedii.“ Platí tu mé doporučení sledovat nekorektní komedie raději s českým dabingem, protože ačkoli Tim Burton rozhodně není nekorektní. Prostě je to tak místy větší zábava. A naplno si tak vychutnáte scénku s prvním výhercem zlatého kuponu, která už tak nějak zdomácněla (i přičiněním streamera Agraela). Na druhou stranu se tak zase ochudíte o hru se slovy, kterou tedy Karlík a továrna na čokoládu také vyniká. Je to na vašem uvážení. Hrome, nejsem si ani jistý, jestli tenhle film doporučuju. Top hláška: "Já udělal kuk und vidím das zlatý kupon!"
  15. Santa je úchyl!
    Santa je úchyl! (2003)
    10
    10/10 – Dokonalá nekorektní béčková komedie, která v očích každého dítěte, které s ní přijde do styku, naprosto zdecimuje veškeré představy o romantických či rodinných svátcích klidu a míru se spoustou dárků a hodným strýčkem Santou, který nemá na štědrovečerní večer na práci nic lepšího než prolézat komíny. Pro mě láska na druhý pohled, je pravda, že prvních 15 minut bylo trošku chudších. Klidně to ale filmu odpustím, protože tahle pecka je nařachaná hláškami jako málokterý film a ještě k tomu si nebere žádné servítky a šťourá do všeho. Jako obvykle u tákovýchhle „uťáplých“ komedií naplněných parodií a vtipem až po okraj silně doporučuju český dabing. Jednak tu hlavní postavu dabuje Zdeněk Mahdal, což už je samo o sobě záruka humoru, protože ten to fakt umí, a druhak bývá ten český dabing většinou tak debilní, že ještě umocní legraci na kvadrát. Santa je úchyl samozřejmě není výjimkou (on to vážně není nijak výjimečný film) a slyšet všechny ty totální hlody v češtině a ještě vyslovené hlasy, které v některých případech takřka bijí do uší, je prostě úžasné. Já se bavil královsky. Doporučuju všemi deseti – pro příznivce podobného smyslu pro humor, jako se dočtete o kousek níž. Ještě bych chtěl zmínit, že existuje cca o 10 minut delší verze, ta je samozřejmě o trošku lepší, jen se člověk musí smířit s tím, že přidané úseky jsou v angličtině, protože nedostaly český dabing. Top dialog: Kluk: „Chci gorilu jménem Davy, která by zmlátila ty kluky, co mi vytáhli trenýrky, a nařídil by jí to mluvící voříšek, takže by to nebyla moje vina.“ Santa: „Ježiši kluku. Když jsem byl malej, nepotřeboval jsem gorilu. A to jsem byl proti tobě vyžle. Když mě kluci zmlátatili, přiběh jsem k fotrovi a víš, co udělal?“ „Zastal se tě u nich.“ „Ne, nakopal mi prdel. A víš proč?“ „Protože ses utřel máminym ručníkem?“ „Co to meleš? Ne.“ „Chtěl abys nebrečel a choval se jako chlap?“ „Ne. Protože to byl všivej vožralej podělanej parchant.“
  16. Grinch
    Grinch (2000)
    8
    7/10 – Americká vánoční klasika s Jimem Carreym, která si nekompromisně rok co rok na Vánoce uzurpuje místo v bedně i u nás v českém zapadákově či spíš Západozemí (narážka na pana Babiše, jehož covidová opatření mnohdy připomínala vypočítavé intriky vzniklé rokováním bandy vlivných parchantů kolem hranatého stolu, ve Hře o Trůny známých jako Malá rada, u nás přezdívaných 2. vláda Andreje Babiše – pardon, nechal jsem se unést). Docela dobře tenhle „Grinchův kult“ chápu, námět je to už historický, takový kulturní a zejména v tomto filmu se pořádně vyřádil úžasný komik Jim Carrey. Bez něj by to nebyla ani poloviční zábava, jak nám dokázala nedávná animovaná adaptace Grinche, která sice vydělal balík, ale prostě už to není to pravé ořechové. Jim Carrey tomuhle filmu prostě vdechl duši. Grinch v jeho podání je velmi komplexní postavou, která v sobě nevědomky dusí emoce, až se jí povedlo sebe sama přesvědčit, že žádné nemá. Navíc všechny možné hlasy, psí kusy a celkově kreace, které Jim vyvádí, jsou k nezaplacení. Každou scénu si krade sám pro sebe – jako ostatně celé Vánoce. Hlavní negativum filmu pak je totální předvídatelnost, každému divákovi musí být celou dobu nad slunce jasné, že v závěru dojde na starý dobrý redemption arc. Taky romance mezi Grinchem a jednou obyvatelkou Whovillu vůbec nefunguje. Jestli jste nadávali na romantickou linku v prvním Top Gunu, tak zde si budete chtít vyškrábat oči. Ale co už. Klasika je klasika. Verdikt: „Heil Grüner Krampus!“
  17. Klaus
    Klaus (2019)
    10
    8/10 – Milý vánoční animák, kterému se jen velmi těžko dá cokoliv vyčíst. Má pěkný příběh, prokreslené hlavní 3 postavy, funguje po emoční stránce, hudbou možná šťaví emoce trochu víc, než je zdrávo, ale v konečném důsledku proč ne, animace vypadá po celou stopáž moc hezky, má silný apel na vánoční kouzlo a několik hezkých mouder a pravd, které mu přidávají na hodnotě. Přesto do jisté míry nesdílím zdejší nadšení a hype, který Klause katapultoval do stovky nejlepších filmů všech dob. Ono je velmi těžké mu cokoli vytknout a i já jsem mu práskl plný počet, ale až po delší době váhání. Nemůžu totiž říct, že bych byl z filmu kdovíjak odvařený, že by na mě nějak zvlášť zapůsobil a že bych si jeho sledování snad náramně užil. Zkrátka mi v tom příběhu chyběla nějaká jiskra. Klaus je sice řemeslně náramně dobře udělaný animák, ale není ničím zapamatovatelný a snadno zapadne mezi ostatními vánočními animáky. Ničím nevybočuje z řady a nepřináší na scénu nic nového, zajímavého, čím by se odlišil a zaujal. Prostě jen vypráví příběh, který jsme v plus mínus velmi podobné podobě slyšeli už mockrát a selhává v tom divákovi dokázat, že tuhle písničku teda ještě neslyšel. Ve snímku je spousta klišé, na které tu nikdo nepoukazuje, vlastně je to celé jedno obrovské vánoční klišé – od hlavy až po koule. V jádru je to jenom ošoupaná hollywoodská šablona, třebaže původ ze Španělska. Verdikt: „Kouzelný snímek, ale takový nemastný a neslaný.“
  18. Vánoční koleda
    Vánoční koleda (2009)
    8
    7/10 – Vskutku pochmurná, depresivní záležitost, která vás pravděpodobně nenaladí na tu správnou, veselou a krapet povrchní vánoční náladu, naopak vás uvrhne do hlubokého zamyšlení nad smyslem života a nelítostně vám připomene, že máte na Zemi jen omezený počet dnů, které vám nebezpečně protékají mezi prsty. Zároveň ale apeluje na silný cit k rodině, její důležitost a také to, že smyslem života lidí by mělo být přátelství a altruismus (nebo něco na ten způsob), což se mi vcelku zamlouvá. Je příjemné, že vánoční film pro změnu není jen samé juchání a dárečky, ale poukazuje na lidi, kteří vedou osamělý život a tyto svátky se jim z duše příčí – přestože by ve skutečnosti také tajně vítali kolektiv. Oceňuji téma filmu, čekal jsem něco daleko prostšího. Z tohoto důvodu chápu i šíleně ošklivou animaci, která vážně nevyvolává zrovna příjemné pocity. Přesto mi přijde, že to má své mouchy a například Ebenezer Vydřigroš Scrooge je podán strašně nezajímavě. Setkáváme se s ním rovnou v souvislosti se svátky a nemáme možnost poznat jeho jednání v normální pracovní den. Kvůli tomu jsem se do něj pořádně nemohl vcítit a ani jsem Zemeckisovi nevěřil jeho zázračnou nápravu a neměl z ní následně radost. Solidní předvídatelnost také sráží body dolů. Žádná další postava kromě Scrooge už rozpracovaná detailněji nebyla (možná tak jeho syn a sluha), takže to působilo docela uměle a našroubovaně. Taky jsem se vůbec nebavil, ale to bylo hádám způsobeno tématem a celkovým chmurným pojetím, takže se asi jednalo o autorský záměr. Jim Carrey odvedl jako obvykle kvalitní práci a hlas, který Ebenezerovi propůjčil byl výborný. Přesto, že to tentokrát musel zahrát na smutnější notu. Verdikt: „Vánoční tradici si z toho teda neudělám.“
  19. Grinch
    Grinch (2018)
    6
    6/10 – Přišli takhle Yarrow Cheney a Scott Mosier do Hollywoodu a předstoupili před správní komisi MBAC (Milking Banknotes out of Aged Classics). V prezentaci z PowerPointu jim prezentovali svůj velkolepý nápad, jak vydělat peníze a přiživit se na starém filmu Grinch s Jimem Carrey. Nápad to byl celkem prostý: vzít scénář původní filmu, vyškrtat zbytečně komplexní hovadiny a celé to pěkně vybarvit pomocí moderní animace. Bravo, zvolal tlustý mužík v sáčku, který tribunálu předsedal a vrazil váženým pánům do rukou 75 mega. A tak vznikla nejnovější adaptace zeleného skřeta, který žije poblíž vesnice Whoville a nenávidí Vánoce. Potřeboval ji svět? Asi ne. Překonala klasiku v podání Jima Carreyho z roku 2000? Rozhodně ne. Vylepšila adaptace původní snímek? Těžko. Maximálně mu kvůli dětem pořádně oholila varlata – ale Grinch má být chlupatý. Vyplatilo se ji studiu Universal Pictures vydávat? To si sakra piště! Výdělek 500 mega je nanejvýš uspokojivý. A já s ním nemám problém. Teda do té doby, než to pánovi v sáčku začne šrotovat v hlavě a napadne ho, že by byl určitě náramný nápad, kdyby natočil ještě druhé pokračování. A starosta Whovillu by si určitě zasloužil svůj vlastní spin-off! Verdikt: „Nic moc.“
  20. Zaklínač: Pokrevní pouto
    Zaklínač: Pokrevní pouto (2022)
    2
    3/10 – Já jsem člověk (kecám, jsem robot), který o opěvovaném lóru polského velmistra Sapkowskiho ví jen velmi málo, přesněji vůbec nic. Hodlám to samozřejmě jednou napravit, ale je dost možné, že do té doby dříve skončí netflixovský Zaklínač. Abych však nepůsobil jako recenzent, který si fabuluje výroky z análu, tzv. analfabet, přiznám, že jsem alespoň hrál první hru od CD Projekt RED a hrál bych i další, kdybych na ně měl dostatečně výkonné zařízení. U první hry jsem se přirozeně velmi bavil, zejména mě pak oslovil legendární český dabing, který v té době skutečně exceloval a vyhoupl hráčský zážitek na úplně jinou úroveň. Hlášky, které zdomácněly, můžete najít třeba ZDE anebo ZDE. Teď ale k tomu, proč vám to tu všechno vykládám. Snažím se vám tu zdlouhavou cestou naznačit, že po Sapkowskiho předloze je mi putna a z her je mému notebooku šoufl, ale i bez toho mohu snadno identifikovat seriál, který absolutně nemá co nabídnout (nebo to alespoň nenabízí) a bez větších rozpaků ho označit slovem NUDA. Naprosto jsem se nebavil. Dokonce jsem se u sledování pěkně vyvztekal, protože když jsem nějaká úsek z čiré divácké beznaděje přeskočil, musel jsem se k němu ještě rozezleně vracet, protože Zaklínač: Pokrevní pouto je přeborníkem v tom, jak zašít jednu klíčovou informaci do pěti minut bezcílného plkání. Jednoduše hrůza. A opakuji: strašná nuda. Tak hustá, že by se už ani krájet nedala. Je to celkem škoda, protože téma samo o sobě je docela zásadní pro celý Zaklínačův svět. Nicméně vůbec se ho nepodařilo prodat. Už jen proto, že během první epizody se seriál snaží akorát prodat sám sebe scénou ze současnosti, kde vidíme Marigolda, kterého přepadne nějaká mystická pipka a nařídí mu, aby o tématu našeho příběhu stvořil báseň. Příšerný pokus, jak obhájit existenci seriálu. Ta píseň nakonec samozřejmě zazní během závěrečných titulek poslední epizody a je zdaleka tím nejlepším, co celý tento paskvil může nabídnout. Navíc i pěkně shrne děj, takže všem, kteří chtějí vědět o co go, ale nechtějí proplýtvat 3 a půl hodiny svého života, doporučuju najít si na Spotify píseň Song of the Seven a na tento seriál se zvysoka vysrat. Slibuji, že nebudete litovat. Ve zkratce: „Strašné postavy, špatná charakteristika, špatná motivace, ošuntělé kostýmy, moje nenáviděná herečka Michelle Yeoh – samozřejmě strašná, vyplňování nudnou vatou, která nikoho nezajímá a divák nedostane důvod, proč by ho měla zajímat ani ocenění, že ji nepřeskočil (já ji přeskočil), zdaleka ne tak dobrá hudba jako je pro Zaklínače standardem. Slabá akce. Slabé monstra. Nulová atmosféra. Příšerné dialogy. Tečka.“
  21. 1899
    1899 (2022)
    10
    9/10 – Když jsem se dovtípil, že tvůrci tolikrát blahořečeného Dark přišli s novým seriálem, pochopitelně jsem si ho nemohl nechat ujít. Co jsem ale nečekal, je, že to bude takto náročná podívaná. 1899 rozhodně není vhodnou volbou pro běžného konzumního diváka a i já jsem měl ze začátku problém se naladit na jeho velmi nevšední atmosféru a až „nezáživnou“ formu zpracování. S trochou nadsázky by se dalo říct, že sledování 1899 není zábava, nýbrž utrpení. Ovšem utrpení tak chladnokrevné a odpudivé, že se vám nakonec přece dostane pod kůži a vy se od něj nebudete moci odtrhnout. Nové dílo švýcarsko-německého partnerského dua Baran bo Odar & Jantje Friese, kterým to pravděpodobně klape na place jen o trošku líp než v posteli, je totiž jeden z po emoční stránce nejvíce pustých projektů, které jsem za svůj život spatřil. Z každé scény na všechny cáká nezměrné citové prázdno, odstup od postav a různé nepříjemné prožitky, které tak mistrně vyvolává znepokojivá hudba, tmavé nasvícení či nepříjemné pohyby a úhly kamery. Skutečně jeden z nejlepších soundtracků, co jsem kdy slyšel, který perfektně sedí do atmosféry seriálu a sám ji pomáhá dotvářet. Kromě toho jsou veškeré kulisy tmavé a všechny postavy spolu mluví s frustrovanými výrazy na tvářích a smrtelně vážným hlasem. Dokonce i když se nějaká řekne něco úsměvného nebo má právě dobrou náladu, cítíte z ní v první řadě odměřenost a potlačený smutek. Ano, je to hrozně depresivní podívaná. Přidejte k tomu ještě brilantní herecké výkony, kvůli kterým až zapomínáte, že sledujete fikční svět, a bezútěšné moře (a samozřejmě pošmourné počasí) a máte velice nepříjemných 7 hodin absolutní schízy. Stejně jako některé drogy můžou mimovolně způsobit rozvinutí nějaké psychické nemoci, která v člověku do té doby jen doutnala, myslím, že 1899 by si zasloužilo stejnou vizitku. Nic pro slabé žaludky. Mě osobně bývá z takovýchto nepříjemných záležitostí více úzko, než když na plátně stříká krev a létají končetiny. Rozhodně nedoporučuji lidem, kteří si chtějí u něčeho odpočinout. Na tento seriál je potřeba se naladit, obrnit a mít na něj energii. Dozajista si u sledování neodpočinete, možná to dokonce bude fuška dokoukat. Ale stojí to za to. Ten příběh je parádní. Spousta zvratů, které se vám v žádném případě nepodaří odhadnout (už jen proto, že většinu 1. série nebudete absolutně tušit what is going on) a ještě více fascinujících tajemství, na které žádnou odpověď nedostanete a budete muset napjatí čekat na 2. sérii. Také se připravte, že je to do značné míry artová záležitost, takže se tam budou dít věci, které sice můžou být v příštích sériích objasněny, ale nyní budou postrádat smysl a budou vám připadat divné a nahodilé. Takový ten seriál už prostě je. Top opening credits theme song: "One pill makes you larger and one pill makes you small. And the ones that Mother gives you, don't do anything at all... When logic and proportion have fallen sloppy dead and the White Knight's talking backwards and the Red Queen's off with her head..."
  22. Avatar: The Way of Water
    Avatar: The Way of Water (2022)
    8
    7,5/10 – „Příběh plytký, efekty nádherné.“ Těmihle slovy by se asi dal shrnout celý Cameronův velkolepý avataří comeback, byť ve snímku přirozeně figuruje i spousty dalších proměnných. Těmihle slovy by dost možná dal shrnout i první díl, ale ten především vynikl po do té doby zcela nevídané technické stránce a jednoduchý námět navíc držely pohromadě velmi silné emoce, které diváka do příběhu zaháčkovaly. Dvojka naproti tomu nepředstavuje žádný velký technický objev (mimo pár podbízivých záběrů vody) a děj je přitom ještě o poznání hloupější. Plukovník Miles Quaritch se totiž vrací zpátky na Pandoru, aby vykonal svoji velkou odplatu, akorát však v modré – lidem se totiž podařilo zachránit jeho vědomí a vložit ho do jiného člověka, z kterého udělali avatara. Ten potom nahání chudáka Jakea Sullyho ve vzduchu, v pralese i na vodě a neustále bere do zajetí jeho všetečné děti. Zní to trošku praštěně – je to praštěné – ale ujišťuji vás, že premisa druhého Avatara je na něm to zdaleka nejhorší. Pak tu je ještě menší problém s gradací, jelikož hlavní záporák celé 3 hodiny pátrá po Sullym (a místo toho nachází jeho děti) a Sully se zase celé 3 hodiny někde zašívá, aniž by se jakkoliv připravoval na nevyhnutelné střetnutí. Člověk zkrátka nemá pocit, že Cameronovo dílo kamkoli graduje. Další trapností jsou solidně přestřelené dialogy, které se nasílu tváří hrozně osudově a vyzařuje z nich odhodlání bojovat, jenže tvrdě naráží na fakt, že během chvil, kdy jsou pronášeny, se vlastně k žádné velké bitvě neschyluje, a tak prostě jen vyšumí do větru. Kritizovat by se dala i určitá nahodilost celé zápletky, kdy se Jake Sully s rodinou prostě rozhodne odejít od lesních lidí někam jinam, čímž se s naším kmenem definitivně rozloučíme. Natrefí pak na osadu mořských lidí, kteří je přijmout mezi sebe. Mojí poslední velkou výtkou je dvourozměrnost některých postav, zejména Sullyho nejstaršího syna, ale vlastně i jeho dvou dcer, které tak nějak postrádají povahu, jako by nebyl čas ji načrtnout. To je trochu paradoxní vzhledem k tomu, že film trvá neuvěřitelné 3+ hodiny. Stejný problém mám i se Sullyho ženou, kterou sice máme dobře prokreslenou z minulého dílu, ale tady je to také jenom postavička na šachovnici. Totéž platí o všech záporácích. Scénář se vůbec nezamyslel nad tím, jak se hlavní záporák (tedy tělo nějakého vojáka + plukovníkovo vědomí) vyrovnává s faktem, že je vlastně v jiném těle, případně má v sobě mysl, která k němu nepatří. Ani mořští lidé nejsou zrovna definicí trojrozměrnosti. Jediná postava, která je skutečně dobře a poctivě vykreslená, je Sullyho mladší syn, ale to jenom proto, že měl zdaleka nejvíce screen timu sám pro sebe. Každopádně jako hlavní tahač do dalších 3 plánovaných dílů bude fungovat dobře. Toť vše k negativům. Pozitiva jsou samozřejmě velkolepá výprava, nadčasový vizuál, skvělý hudební doprovod, slušná práce s kamerou, zábavnost a vymazlené digitální efekty. Bavil jsem se. Viděno v IMAX 3D. Top hláška: "We have some unfinished business!"
  23. Šílená noc
    Šílená noc (2022)
    6
    6/10 – Béčko za 20 mega s velmi líbivou premisou, ale příšerně klišovitým scénářem. Violent Night je nechtěnou obětí neúspěšného vybalancování mezi kvalitní akční zábavou a únavným, již stokrát viděným kolovrátkem. Korunu tomu všemu nasazují šíleně šablonovité charaktery v podstatě všech zúčastněných (kromě padlého Santy, uznávám, že o Santovi, který je z povolání viking, jsem teda ještě neslyšel). Trošku nedopečeně také působí, když Santa Claus veškeré své kouzelné předměty, se kterými je v kontaktu už stovky let, komentuje vyhýbavým způsobem, že ještě nepochopil, jak fungují. Jasná scénáristická klička, aby se s tím nikdo nemusel zabývat. V posuzování logičnosti budu možná k tomuto filmu obecně trošku přísnější než někteří požitkáři, protože mě osobně na celé té filosofii Santy Clause hrozně triggerovalo, jak může stihnout obletět tolik domů za jedinou noc. V hloubi duše jsem doufal, že když je tady Santa bývalý vikingský válečník, tak si tu někdo dá tu práci, aby mi na tuto palčivou otázku odpověděl. Bohužel, nejenže nedošlo na Santí týmovku, ani téma toho, jak se z člověka stane Santa Claus, vůbec nepřišlo na přetřes. Z tohoto hlediska tedy veliká škoda, bylo by zajímavé se i dozvědět nějaké peprnosti o folklóru, než je tupě přijmout předložená fakta. Také dějové zvraty mě celkem zklamaly – jeden předvídatelnější než druhý. Sem tam zafungoval foreshadowing, jindy nějaký morbidní gag. Největší zklamání přišlo asi se závěrečnou akcí, která vůbec není tak úžasně nápaditá, jak se proslýchá. Vlastně je to často docela generické, případně založené na tom, že postavy berou do ruky všechno možné, co leží kolem nic, a snaží se s tím toho druhého trefit – což nepovažuju za kdovíjak originální nápad, třebaže je tu vánoční tematika. Nejvíce ikonická je asi akční scéna s malou holčičkou, která si na vetřelce v domě připravila sérii fikaných pastiček. Zde je patrná inspirace filmem Sám doma. Kterak dokázala něco takového dát dohromady tak rychle, když se za ní takřka okamžitě vydala dospělá vražedkyně, zůstává záhadou. Kdybyste se na to zeptali Tommy Wirkoly, nejspíš by vám řekl, že to nechápe, ale pravděpodobně to má spojitost s vánoční magií. Každopádně nejrůznější gagy a vtipné vánoční hlášky tvoří jednoznačně jádro filmu a vůbec to nejlepší, co Šílená noc může nabídnout. Potřeba samozřejmě zmínit také ikonický herecký výkon Davida Harboura, který svůj obličej a hlavně své srdce propůjčil na jednu šílenou noc postavě životem zhrzeného, zapšklého Santy Clause. Bez něj by zábava byla poloviční. Věřím, že mnoho lidí si film užije víc než já a půjde s hodnocením výš, ale mně zkrátka divácký požitek celou dobu kazil ten příšerně klišovitý děj a karikaturní postavy, které jsem chtěl celý film proplesknout a Davida Harboura nasadit na hlavního scénáristu, který určitě také hodně zlobil. Nemějte mi to za zlé, ale zápletka, kde se banda zločinců vloupá do domu boháčů, aby z něj ukradli peníze v trezoru..., je minimálně na rákosku. Ne-li na sobí kakanec do obličeje. Ale to už jsem se nechal unést. Vtípek na dlouhé večery: "Kvalitní akční zábava? Není to oxymóron?" Verdikt: "Hold jsem to čekal vtipnější!"
  24. Boba Fett: Zákon podsvětí
    Boba Fett: Zákon podsvětí (2021)
    8
    6/10 – The Book of Boba Fett je slabší variance na úspěšnějšího Mandaloriana, sloužící jako výplň mezi jeho 2. a 3. sérií. Hlavní postavou není nikdo jiný než proslulý Booba Fet, jedna z ústředních postav právě 2. série Mandaloriana. Ten se tu dočká své backstory a dozvídáme se i, co s ním bylo po událostech Mandaloriana. Tyto dvě dějové linky jsou spojeny velmi uměle, nevybraně a navzájem si kradou pozornost. Linka z minulosti ani ta z přítomnosti není dovedená k dokonalosti či tak vypiplaná, jako bylo u zmíněného seriálu zvykem. Většinou sledujeme polovinu epizody jednu z nich, a když nastane pomyslná pomlka v příběhu, tak se přesuneme k té druhé. Je to takové trochu křečovité, jakoby nakloubené přes koleno. Kvůli tomuto pojetí bohužel ani jeden z dvou dějů pořádně nevynikne ani nezaujme. Seriál samozřejmě těží hlavně z úspěchu svého velkého samospásce Mandaloriana a nakonec v posledních třech epizodách dokonce i z oblíbenosti této samotné postavy, jelikož se zde po zmíněné epizody objeví a naprosto převezme celý seriál. To na jednu stranu projektu pomůže, ale na druhou zase vezme Fetovi pozornost, která už tak byla roztříštěná mezi 2 dějové linky. Z toho důvodu velmi rozporuplný seriál. Herecké výkony a všechno ostatní ujde, možná lehký nadprůměr. Jako fanoušek Mandaloriana jsem si závěrečné tři epizody velmi užil a proto nadhodnocuji. Verdikt: "Trošku šedší a tuctovější než Mandalorian, ale cokoliv lepší než SW 9."
  25. Menu
    Menu (2022)
    10
    9/10 – The Menu je na první pohled velmi nenápadný snímek, který by se mohl snadno ztratit v záplavě nových filmů, které každý měsíc vychází. Byla by však velká škoda si ho nechat ujít, protože se překvapivě jedná o jeden z nejlepších thrillerů roku 2022. Zní to až fantasmagoricky: béčkový režisér a dva neznámý scénáristi se sešli spolu s kameramanem Nových mutantů a Chaty v horách a áčkovými herci a dali dohromady film s uměleckým vizuálem, atmosférou, že by se dala krájet, a velkou výpovědní hodnotou, navíc okořeněný decentní porcí goru a všudypřítomným cynickým sarkasmem. Příběh přitom začíná velmi nenápadně. Společně s postavami putujeme na odlehlých ostrůvek s luxusní restaurací, kde vaří sám král všech kuchařů, geniální chef Ralph Fiennes, který má definitivně pod čepicí a také něco za lubem. Ten si na dnešní večer připravil pro hosty speciální menu. Zatímco si zpupní boháči plní žaludky těmi největšími pochoutkami, které už spíše než jídlo představují jakousi pokřivenou formu umění, upoutá pozornost šéfkuchaře rušivý element: Anya Taylor-Joy. Mladá elegantně oblečená dívka, která mezi ostatní hosty viditelně něčím nezapadá. Nejenže ji nikdo nepozval, ještě mluví sprostě a kouří. Mohla by snad narušit bezchybnost jeho do detailu naplánovaného menu...? Doslova jedinou slabší stránku spatřuju v málo prokreslených vedlejších postavách, ze kterých se v některých scénách mimoděk stávají karikaturní archetypy. || The Menu je přesně jeden z těch (dobrých) snímků, do kterých je potřeba jít tak, že nevíte, co přesně máte očekávat. A čím míň víte o ději, tím lépe, protože jakékoli bližší nastínění děje, by mohlo vést k bolestivým spoilerům. Nejlepší je se také vyhnout všem reklamním materiálům, hlavně teď myslím trailer. Bohužel, takový film se také velmi špatně propaguje. Do toho neosvědčený režisér a no name scénáristi, plus velmi pomalé tempo a máte film, který pravděpodobně nebude zrovna kasovní trhák. Proto doporučuju Menu podpořit v kině. Koneckonců tam bude zážitek stejně nejsilnější. Verdikt: "Vynikající jednohubka!" Vtípek na dlouhé večery: Náročný divák: "Kaše dobrá, chci nášup!" Produkční společnost Hyperobject Industries při pohledu na tržby jejich 30 milionového thrilleru: "Maso nepřidáváme."
  26. Snivokraj
    Snivokraj (2022)
    6
    6/10 – Na rodinné fantasy lepší průměr, ale o nic světoborného se nejedná. Snivokraj, což je mimochodem vážně divný název, je tuctovým, ale i tak líbivě zpracovaným pojednáním o tom, jak se vyrovnat se ztrátou někoho blízkého. Cílí přitom především na ty nejmenší, ale zároveň se snaží servírovat prostřednictvím vedlejších dějových linek i něco málo pro dospělé, aby při sledování se svými ratolestmi úplně netrpěli. Příběh začíná v majáku a točí se kolem dívky jménem Nemo, které se domů do majáku nevrátil její otec (pravděpodobně někde hledá Dory). Nemo je tedy po krátkém telefonátu deportována ke svému strýci. Ani jeden z nového soužití zrovna neskáče radostí do stropu, ale když mladá dívka u strýce poprvé usne, dojde k něčemu děsivému. Postel se začne pohybovat. Teď prosím tlumte svoji představivost, postel se totiž doopravdy začne pohybovat, narostou jí obrovské pavoučí nohy a rovnou si to namíří na centra. A tak začíná noční dobrodružství, při kterém se Nemo seznamuje s Flipem (Jason Momoa), 28. nejhledanějším zločincem ve Snivokraji. Společně pak pátrají po perlovém pokladu a zmizelém otci, do toho se jim lepí na paty chobotnice alias noční můra a snová policie. Tak, to by myslím z příběhu této nenápadné vykrádačky Počátku stačilo. Myslím, že v tomhle případě nástin děje hovoří za vše a už podle něj si každý více, či méně dokáže domyslet, jestli je, anebo není cílovou skupinou. Na mě podobně laděné filmy většinou nijak zvlášť nezapůsobí a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Snivokraj především zápasí s tím, že filmů s takřka identickým vizuálem a do značné míry podobnou zápletkou už tu byly tisíce a tenhle není dostatečně zapamatovatelný, aby se mezi nimi neztratil. Jediný prvek, který ho pozvedá ze síta průměru, je herecký výkon, který předvedl Jason Momoa. Je cítit, že si roli praštěného zbabělého hrubiána užívá a dal do ní srdce. Bohužel mu však scénář nenadělil dostatečně úderné hlášky, aby mohl více zazářit. Zmínku si zaslouží i práce kameramana, který sice po většinou 2 hodinové stopáže ničím neuchvátí, ale několik pěkných záběrů či kompozic se mu vážně povedlo. I když tohle už je možná spíš zásluha režisér. No, když jsme u toho, rád bych konstatoval, že i režisér Francis Lawrence odvedl precizní práci – alespoň s přihlédnutím na to, jak se rozhodl příběh pojmout. Typická konverzace ve 2 ráno: "Dobrý den, pane Filipe, umřel vám bratr, sirota po něm zůstala." – "A proč voláte zrovna mně? Máte vůbec představu, kolik je hodin?" – "Jste její jediný žijící příbuzný, tak jsme si mysleli, že by třeba mohla bydlet u vás." – "U mě? No vy jste se zbláznil! Víte od čeho tu jsou sirotčince?"
  27. Enola Holmesová
    Enola Holmesová (2020)
    4
    4/10 – Tak tohle je teda naprostý očistec. Nesnáším ty PG13 rádoby dobrodružné filmy, které se i přes svou do nebes volající dětinskost snaží působit smrtelně vážně. A jestli mě něco na filmu dokáže tak znamenitě a rychle nakrknout jako právě tento styl, pak je to boření čtvrté stěny. Neoznačil bych se sice za zarytého odpůrce této praktiky a umím ocenit, když se to nějakým vybraným způsobem režisérovi podaří. Nalijme si ale čistého vína: v 90 % se boření čtvrté stěny nese ve znaku kýčovité trapnosti, jež akorát vytrhává diváka z příběhu. Navíc se ještě čas od času najde nějaký líný vyčůránek (bez urážky pane Bradbeere), kterého v nějakém uměleckém amoku napadne, že přímé promluvy postavy k divákovi jsou vlastně skvělým způsobem, jak zrekapitulovat děj snadno a rychle, totiž bez zbytečného ukazování, záběrů a podobných krávovin. Tuhle techniku dotáhl mistr polopatického brebentění Bradbeer takřka k dokonalosti. On nejenže vždycky zopakuje, co jsme to právě viděli, on nám pomocí boření čtvrté stěny dokonce i sdělí zásadní informace, které jsme neviděli. Smekám pomyslný klobouček... Takže to máme dílo velmi poplatné mladé cílovce, které se tváří děsně dospělácky, a otravné boření čtvrté stěny. No a teď si k tomu ještě připočtěte Sherlocka Holmese. Ano, čtete správně. V tomto Díle se totiž vyskytuje Sherlock Holmes. Dále je tu jedna šedovlasá stařenka, která se při přeříkávání svých replik šklebí tak často a na tak nevhodných místech, až to vypadá, jako by to i jí samotné bylo k smíchu. Jenomže k smíchu to bohužel vůbec není. Pročpak? Protože zmíněné teatrálně ponuré pojetí absolutně vylučuje jakýkoliv humor po celé ty 2 úmorné hodiny. Jediné, a to doslova a do písmene, co tenhle snímek drží nad vodou, je skvělá Millie, která zkrátka hrát umí a snažila se postavu Enoly ztvárnit co nejsnesitelněji. Nicméně ani její energie nezmění nic na scénáři a ani na tom, že postava, kterou hraje, je všehovšudy otravný všeználek a všeuměl. A samozřejmě je Enola také feministka, bez tohohle malého detailu by se už dnes totiž film o ženské hrdince v hlavní roli neobešel. No prostě bída a děs. Scénář také stojí za starou bačkoru – modifikovaná verze staré známé pasty o ztraceném člověku a někom, kdo po něm celý film pátrá, na mě vážně dojem nedělá. Nejvíc mě asi ale vytočilo to smrtelně vážné pojetí tak bezzubé a defacto nevinné zápletky. Buďto děláte film pro dospělé, anebo film pro děti. Netočíte dětský příběh vyzrálým příběhem, zrovna tak jako neservírujete malý chod pro děti na velkém dospěláckém podnose. To pak není film, nýbrž navoněná bída. Nemístná poznámka: "Zdravíme Kokyho."
  28. Barbar
    Barbar (2022)
    8
    7,5/10 – Barbar je jedním z těch filmů, do kterých se vyplatí jít tak, že vůbec netušíte, co máte očekávat. Samozřejmě je zcela na místě se dopředu informovat o tom, že se jedná o horor, abychom se případně v sále vyvarovali nenadálých infarktů, ale tato základní znalost bude bohatě stačit. Kupříkladu já, který jsem ani nevěděl, o jaký typ hororu se jedná (a že jich je), jsem byl až asi do čtyřicáté minuty, kdy na nás Zach Cregger nemilosrdně vytáhl svůj velký trumf, velmi příjemně napnutý. Následně příjemně zaskočen. Hned poté však režisér tasil své další eso v rukávu – novou dějovou linku. A další. Ano slyšíte správně. Tento hororový snímek je, když se to vezme kolem a kolem, netradiční především svým originálním uchopením, kdy postupně sledujeme více hlavních postav, které se posléze potkají. Režisér Zach Cregger ve svém hororovém debutu nabízí osvěžení standardního postupného vraždění s lineární kompozicí a zajímavě balancuje na pomezí mezi kompozicí paralelní a rámcovou. Jinak se ovšem jedná o prachobyčejný atmosférický horor s jednou dost nechutnou potvůrkou, který nemůže divákovi dát nic než zabavení a mírné postrašení. Dosti mu na celkovém vyznění ubírá závěrečná venkovní noční naháněčka, která se neobešla bez několika až bolestně směšných pochybení s bohužel fatálními důsledky a také jedné scény alias jestřáb za letu, kdy se každý člověk s funkčním mozkem mezi ušima buďto otráveně chytá za hlavu, anebo šklebí od ucha k uchu. Naštěstí při závěrečných titulkách doplněných o prostřihy se atmosféra jakž takž vrátila, leč pachuť už si odmyslet nelze. A také je celá ta premisa vlastně docela dost na palici, ale to u dnešních hororů už asi nemá cenu jako kolovrátek rozebírat. Verdikt: "Dohromady moc milé překvapení. Co? Už jste to někde slyšeli?"
  29. Black Panther: Wakanda nechť žije
    Black Panther: Wakanda nechť žije (2022)
    8
    7/10 – Po slabší jedničce a celé na hlavu postavené 4. fázi MCU (rozuměj: Menstruačního Cyklu Ujeťáren – jelikož vám při sledování některých nejmenovaných seriálů mohou krvácet oči a toto potěšení se v průměru dostavuje jednou za měsíc), je Black Panther: Wakanda Forever skutečně velmi milým překvapením, které se sice pochopitelně neobešlo bez lecjakých vad na kráse, na druhou stranu má ale slušný potenciál po tom seriálovém nadělení obměkčit otráveného diváka těchto superhrdinských ptákovin – tedy kupříkladu právě mě a dost možná také vás. Začal bych u jedničky, která se nesla ve znamení tuctové Marvel sólovky genericky kombinované s vážnějšími prvky, jak to známe z komiksovek od DC, kupříkladu se nabízí jasné srovnání s Aquamanem (když odhlédneme od první Ligy spravedlnosti, tak myslím, že lze objektivně říct, že DC hrdinové se narozdíl od zdecimovaného Thora těší alespoň nějaké vážnosti). Tehdy to ale v zásadě ztroskotalo, jelikož režisér Ryan Coogler ještě úplně nevěděl, čeho vlastně chce filmem dosáhnout a hlavně jakého filmu chce dosáhnout. Navenek to působilo dojmem, že poněkud nezdařile balancuje mezi dvěma principiálně odlišnými pojetími, a to tradiční akční vypalovačkou a vážnějším, pohnutějším příběhem. Je to tedy právě úžasný balanc mezi tragickou přízemní epopejí a akční oddechovkou, co nám druhý Black Panther doručil. Režisérská vize je tentokráte silná a jasná, neboť Ryan Coogler se poučil a nyní přesně ví, jaký příběh chce vyprávět, a také, jak to nejlépe udělat. Již z prvních záběrů je jasné, že se nebude jednat o tradiční superhrdinský spektákl. To může leckoho odradit (pomrknutí na děti s dudlíkem). Na druhou stranu, film s důrazem na postavy a jejich pocity a přirozený vývoj, který si dává na čas s budováním atmosféry a nežene se zbytečně do zběsilého tempa – přesně to si každý člověk s minimálním vkusem od Marvelu vždycky přál. Dokonce ani humor tu není tolik na sílu (překvapivě ani na pěst) a přichází pouze ve vybraných chvílích, povětšinou dokonce v pečlivě odměřeném množství, aniž by ve vás vzbuzoval sebevražedné tendence jako nejmenovaná zelená potvora. Rovněž je však třeba si uvědomit, že ač je Black Panther: Wakanda Forever svěžím projektem, není zdaleka dokonalým filmem a sám se plácá ve svých problémech. Jsou jimi přemrštěná stopáž, zbytečná dějová linka lidí, příchod nové důležité postavy až ve 3. dějství, antiklimatické vyvrcholení (jinými slovy absolutně nezvládnuté finále) a v neposlední řadě překombinovanost ve spojení s lehce zbytečným vyzněním. Kromě toho se v masových akčních scénách znovu dostáváme ke generické akci tak typické v MCU. Co si však naopak pochvalu zaslouží, jsou souboje tělo na tělo, které mají kolikrát i velice slušnou choreografii a jsou vcelku vymazlené. Ve zkratce: „Žádané zpestření jinak veskrze obraného žánru, které si možná pro jednou oblíbí trochu starší / náročnější cílovka.“ Nemístná poznámka: „Akorát jména by mohli trochu zjednodušit. Tchalla, tchakka... Jediný, koho si úspěšně pamatuji, je Jabari. Nebo snad Jaburi? Jabutari? Jackie Chan...?“ Hrom do toho! Kristepane, ale hlavně ne pátého Thora...
  30. Star Wars: Příběhy rytířů Jedi
    Star Wars: Příběhy rytířů Jedi (2022)
    8
    7,5/10 – Nejsem kdovíjaký fanda Star Wars světa, protože se letopočtem narození řadím už k těm, kteří vyrůstali na MCU, ale přesto se v poslední době snažím Star Wars nakoukat a trochu mu přijít na chuť, protože v tomhle vesmíru vycházejí jeden nový projekt za druhým. Několik titulů mi docela sedla, třeba příběh mladého Hana Sola nebo Rogue One, a k jiným zase chovám generační respekt a přijdou mi přinejmenším koukatelné – třeba celá první trilogie Star Wars 4, 5 a 6. I trojku mám rád. Přesto jsem si zatím žádné Hvězdné války nezamiloval natolik, abych jim byl sto dát plný počet hvězd. A k tomu nedošlo ani tentokrát. || Příběhy rytířů Jedi jsou velmi vítaným zpestřením celé značky, jelikož se prostřednictvím nich mohou i lidé jako já, kteří vyjma zfilmovaného materiálu pranic nevidí do nabitého hvězdného folklóru, mohou leccos zajímavého dozvědět o známých postavách a hlavně velmi příjemnou formou. Animace seriálu je vskutku neotřelá, nápaditá a na první pohled vás zaujme a vtáhne do děje. Disney+ zase jednou ukázal, že když se chce, tak to jde. Líbí se mi, že díly jsou kraťounké a vy máte po zhlédnutí okamžitě chuť si pustit i další. Kvituju i to, že příběhy na sebe přímo nenavazují, ale přesto je tu velice napínavý děj na pozadí, který vás chytne a nepustí, dokud seriál nezkouknete. || Hlavní nevýhodou pak je fakt, že sledujeme dva příběhy – Ahsoky a Mistra Dooku –, které se vzájemně nijak neprotnou a také každý vyvrcholí v jiné epizodě. Člověk z toho ve výsledku může mít pocit, že sleduje 2 různé seriály, ještě k tomu rozdílných kvalit. Zatímco přerod hraběte Dooku k temné straně síly a všechny okolnosti s tím spojené seriál popíše neuvěřitelně poutavě a tak, že s ním divák i soucítí a chápe jeho pohnutky, tři náhodně vybrané útržky z dětství a dospívání Ahsoky působí ve výsledku docela prázdně a zbytečně. Zatímco hrabě Dooku prodělá během tří epizod doslova životní proměnu a obrat o 180°, Ahsoka se za stejnou stopáž vůbec nezmění, je to pořád ta stejná nadaná mladá "Jedika" bezdůvodně odhodlaná bojovat proti temné straně síly. Maximálně se trošku zocelí, to je celé. Kontrast těchto dvou příběhů je propastný a zanechává diváka se slabou pachutí v ústech a trochu rozčarovaného. Kdyby byly epizody standardní 45 minutové délky, byla tato výtka rozhodně větší. Takhle musím pouze konstatovat, že jsem se za celou hodinu a půl nepřestal bavit. Verdikt: "Zabaví, rychle uteče, a pokud jste nečetli knižní životopis Ahsoky, tak ani neurazí. Můžu vřele doporučit. May the force be with you!"
  31. Black Adam
    Black Adam (2022)
    4
    Jak je vám asi známo, Marvel má své multivesmírné Avengery, DC nedá dopustit na Snyderovu Justice League, Sony má svůj pavoučí vesmír bez spidermana a Amazon se zase může pochlubit divokou Bandou… no a teď už i Lidl má svou vlastní superhrdinskou ochrannou partičku – Džastis Sosaj-i-ty. A ne, nemá to nic společného s Genzerem. Více ZDE.
  32. Pán prstenů: Prsteny moci
    Pán prstenů: Prsteny moci (2022)
    8
    7/10 – Pán prstenů: Prsteny moci je bezesporu nejkontroverznější seriál roku 2022, a jak nejspíš všichni tušíme, je tomu tak hned z několika důvodů. Dovolte mi je zde spěšně sesumírovat. PATERO VÝTEK NAŠTVANÉHO LOTRHEADA: 1) nerespektování původní Tolkienovi předlohy, jeho světa a charakterů jeho postav; 2) snaha o rasovou korektnost za každou cenu, tedy i tam, kde nemusí nutně dávat smysl – mám na mysli černého elfa, černého chluponoha a zejména černou trpaslici; 3) dílo jde na ruku feministkám, výsledkem je přehršel dominantních, anebo jakkoli jinak výjimečných ženských postav vládnoucích silným, leč poplatným mužům; 4) arogantní hlavní postava Galadriel, která je jiná než v předloze a dělá ze sledování podstatně méně příjemný zážitek; 5) přebytek dějových linek; v důsledku toho vzniká nadbytek nedostatečně prokreslených postav, u kterých ani nevíte, proč jim scénář dopřává takovou pozornost. Všechny tyto programové body, kterými se rádi ohání přívrženci opoziční organizace Amazonu (American Movement for Activistic Zones Of Narration) bezpochyby mají něco do sebe a ani náhodou nejsou jen prázdnými frázemi či nespokojenými výkřiky do tmy. Souhlasím s nimi ale já? Ano i ne. Nicméně, spíše než můj názor na patero výtek naštvaného "lotrheada" bych rád rozebral svůj názor na seriál Rings of Power jako takový. Seriál pochopitelně nedosahuje slávy a velikosti chlupáčovy předlohy, ale přesto není vůbec marný. Výprava je pompézní, dechberoucí – představení Středozemě a její převedení na filmové plátno vyšlo na výbornou. To samé platí o kulisách či kostýmech, každý scéna působí neskutečně vymazleně, zaplněně. Svým způsobem bych se nebál říct, že někdy grandiózní vizuál vypráví velkolepý příběh, který se postupně rozehrává, lépe, než dialogy postav. Ne, že by byly špatné, ale působí strojeně. Může za to nedostatečná práce s postavami, žádná nedostala dostatek prostoru na nějaký příběhový oblouk, neměla příležitost nám ukázat, co v ní vězí. Prsteny moci jsou neuvěřitelným způsobem překombinované, simultánně běží nespočet dějových linek a v každé jedné z nich máme hromadu vedlejších postav, přičemž každá z nich prožívá příběh tak diametrálně odlišný, že přepínat mezi nimi je jako mluvit každou minutu jiným jazykem. Mozek to sotva stíhá zpracovat a než se člověk rozkouká, už se takzvaně dějí věci, diskutuje se o vážných tématech, zbrojí se, vedou se hádky... Děj se zkrátka neustále posouvá kupředu. Nikdy nezbyde ani chvilka si s naší postavou posedět, pořádně si ji prohlédnout, potykat si s ní, navázat citové pouto. Děj jenom bez přestání uhání kupředu. Když už tam něco takové je, tak je to většinou ještě v době, kdy je člověk přepnutý na postavu, kterou sledoval předtím. Tohle je věčná škoda. Dále bych podotkl, že první série se rozhodně nedočkala uspokojivého zakončení a působí spíš jako takový úvod do celé zápletky. Ani z toho nejsem dvakrát nadšený, některé linky postav kvůli tomu vyzněli úplně do ztracena a já jen pevně doufám, že si jejich pouhou existenci obhájí 2. série. Kdybych měl vyzdvihnout jednu postavu, která podle mě funguje nejlépe, má nejprokreslenější dimenze a jejíž charakter skutečně dosáhl nějakého pokroku, pak je to jednoznačně trpasličí princ Durin. Rovněž jeho přátelství s Elrondem funguje skvěle, ti dva spolu mají chemii a je proto zábava je sledovat. Na 2. řadu se netěším, ale určitě se na ni podívám. || Nemístná poznámka: "Pár Pařmenů byl stejně nejlepší!"
  33. Halloween končí
    Halloween končí (2022)
    2
    3,5/10 – Po roce je tu zase říjen, svátek Halloween za dveřmi, no a s ním je tu i nový horor s Michaelem Myersem, který na sebe tentokrát nenechal dlouho čekat. Možná by bylo lepší to formulovat jinak – poslední díl této slasherové trilogie zvládl David Gordon Green spatlat za necelý rok. Zatímco jeho předchůdce, Halloween Kills, na sebe nechal čekat dlouhé dva roky a stejně sklidil tunu kritiky, Halloween Ends pořádně šlápnul na plyn. Přemýšlím jen, jaký myšlenkový pochod k tomu režiséra dovedl. Řekl si snad Green, že byla dvojka tak rozpačitě přijata proto, že se lidé durdili, že na ni museli dva roky čekat? No, kvůli tomu to očividně nebylo, protože pokračování, které nám letos 13. října D. G. Green naservíroval, na sebe sice nedalo dlouho čekat, zato je ale naprosto tragické. Když jsem mluvil o tom, jak She-Hulk absolutně nerozumí komedii, tak – všechna čest – nový Halloween jí rozumí docela dobře. Jedná se tedy o takovou nízkorozpočtovou tragikomedii o dvou vyděděncích v jednom zapadákově, které přivede dohromady úsměvný scénář, načež se oba urazí na celý svět a umanou si spálit město Haddonfield až k základům, což se teda sice nakonec nestane, ale v kanále se probudí hibernující Pennywise... respektive Michael Myers a ten vtělí část svojí duše do... Jo, bude to ještě zajímavý, to mi věřte. Ačkoli první polovinu stopáže to spíš připomíná praštěnou reality show. Kdybych to měl porovnat s ostatními díly trilogie, tak tenhle je rozhodně nejslabší, prvnímu nesahá ani po paty a dvojka alespoň předvedla fungující dějovou archu a nápaditý gore. To Halloween Ends si o nějakém označení "slasher" může nechat jen znát. Několik zabití tu sice je, ale všechny jsou provedeny způsobem, jako by film točil nějaký líný amatér. Uvažte přitom, že všechny tři novodobé rebooty natočil tentýž režisér! Kdybych si měl odmyslet svoji lásku k starým, navrátivším postavám (Michael a Laurie), tak řeknu, že jediné, co na celém filmu doopravdy stojí za to, je úžasná nadčasová znělka Johna Carpentera, která prostě neomrzí. Tu jsme si ale bohužel také moc neužili, protože přes všechny ty plytké rozhovory a vaření halloweenských bochánků na vraždění moc nezbyl čas. Jinak herecké výkony bych řadil do průměru, nic co by diváka mělo znepokojovat, či uspokojovat. Byl jsem lehce zaskočený, že tu má Laurie a její přítel velmi málo prostoru. Místo nich se na výsluní dostaly zcela nové postavy, což jistě bylo nezbytné, protože jich většina minule umřela, ale klidně mohly mít méně pozornosti. Zejména se mi nelíbilo, jaké psí kusy tu Green vyvádí s Myersem a vůbec to, jak navázal na předchozí díl a ani nevysvětlil Myersovu možnou nesmrtelnost. Sám si to minule zavařil a raději od toho dal ruce pryč. Jenže to, s čím přišel tentokrát, je možná ještě horší než jeho předchozí nápad. Považte sami. Já jsem hlavně rád, že už nebude čtyřka. Nemístná poznámka: "Možná jsem byl na Michaela v hodnocení trošku vlídnější, než na jiné vrahouny bez motivu. Na rozdíl od výše recenzovaného filmu to má své racionální vysvětlení. Včera jsem dokoukal She-Hulk. Vezměte si to takhle: kdybyste jedli půl roku plesnivé maso, taky si pak ještě rádi smlsnete na kočičí sušině, nemám pravdu?"
  34. Telefon pana Harrigana
    Telefon pana Harrigana (2022)
    8
    7/10 – Velice svérázná záležitost, která sází výhradně na tíživou atmosféru a od začátku až do samého konce si nadmíru schopně pohrává s psychikou diváka. Snímek se navíc překvapivě hladce obešel bez jakékoli akce či strašení, protože většina hrůzy plyne z ponurého pojetí filmu, do kterého navíc vyhrává perfektně zneklidňující hudba, a o zbytek se hravě postará naše představivost – John Lee Hancock nevynechá jedinou příležitost ji poškádlit. Bohužel, právě to prostinké strašení zřejmě většina lidí čekala, když do snímku Telefon pana Harrigana šla, a z toho pramení také jejich zklamání zrcadlící se na zdejším skomírajícím hodnocením. Psychologický horor je to přitom náramný a v dnešní záplavě "bezduchých duchařin" jasně vyniká svou jinakostí. Tomu nahrává i nevšedně pomalé tempo, režisér si skutečně dává na čas, aby nám důkladně vykreslil Craigův prazvláštní vztah panem Harriganem a pouto, které si ti dva vytvořili. Celou dobu při sledování jejich interakcí však divák uvnitř cítí jakýsi neklid, hlásek v hlavě mu šeptem napovídá, že něco není zcela v pořádku. I po starcově smrti, kdy se začne naplno odvíjet hlavní "strašidelná" zápletka, si navíc divák není jistý, jestli pro to vše ve skutečnosti neexistuje nějaké logické, racionální vysvětlení, a to ho nutí uvažovat, pochybovat, domýšlet si, ... čímž se vracíme k tomu, že podstatná část výsledného zážitku nepoplyne ze snímku samotného, nýbrž z vás a z toho, jak se vaše představivost bude chytat nejrůznějších nuancí a vytvářet z nich vlastní dohady. Pěkná kamera dojem jen podpoří. Velká pochvala ode mě patří i Jaedenu Martellovi, který mne svým hereckým výkonem velmi mile překvapil a ze značné míry můžu za tento nevšední hororový zážitek děkovat právě jemu, neboť si ho z 80 % utahal na vlastních bedrech. Je vidět, že od natáčení IT Kapitoly 1 výrazně dospěl. Jsem na něj zvědavý, co podnikne do budoucna. Vtípek na dlouhé večery: "P-p-pane H-h-harig-gane?" "Ano, Bille?"
  35. DC Liga supermazlíčků
    DC Liga supermazlíčků (2022)
    4
    4/10 – Krypto je superpes, který se úspěšně vetřel do Supermanova únikového plavidla, ve kterém společně opustili planetu Krypton. Na Zemi pak zůstali nejlepšími přáteli, než mezi ně zasadila klín žena. Sílu jejich přátelství prověří zlotřilé morčátko Lulu, pravá ruka Lexe Luthora, která chce zničit svět. Jak nezajímavě, tuctově a zapomenutelně to zní, tak vězte, že přesně takové to taky je. Od animace až po příběh. DC Liga supermazlíčků vykrádá Snyderovu Justice League víc, než by člověk na první dobrou řekl, a nepřináší na stůl nic nového, jen tupou zábavu pro děcka. Nic proti tomuhle snímku nemám, snad jen to, že už se mi tenhle koncept přejedl. Průměrný projekt ve všech ohledech. Roztomilý vizuál zvířátek a nevinné vtípky sem tam přidají pár pomyslných plusových bodů, ale jinde je zase ubere scénář (jestli se ten do očí bijící hero's journey ještě dá takhle nazvat). V celé hodině a tři čtvrtě nejsou žádná vyloženě hluchá místa, spíš je to tak nějak hluché celé. Děj otravně předvídatelný, zvraty až bolestně průhledné. Dohromady film, který se ztratí v záplavě superhrdinských záležitostí a za pár let už si na něj nikdo ani nevzpomene. Verdikt: "_"
  36. Vlkodlak: Noční lovec
    Vlkodlak: Noční lovec (2022)
    8
    7/10 – Milé černobílé překvapení. Všichni, kteří už roky spílali Marvelu, aby konečně začal experimentovat, musí po zhlédnutí tohoto MCU speciálu doslova slintat blahem, jelikož v porovnání s jinými příspěvky tohoto filmového giganta by se Werewolf by Night určitě dal bez váhaní zařadit do kategorie "Hokus Pokus". Otázkou však zůstává, jak dlouho v ní bude čpět sám, než mu strejda Cavin splácá nějakého kamaráda. Dávám tomu rok – maximálně dva. Do oznámení premiéry. Protože takovýto skvělý nápad by si jistojistě zasloužil rozšiřující spin-off seriál o minimálně 3 sériích po 6 epizodách a byla by také věčná škoda, kdyby každá postava nedostala svůj vlastní origin snímek (nebo lépe dva) a nejlepší by vlastně bylo vytvořit alternativní PG13 universum, kde by se tito lovci monster spojili, a natočit týmovku, kde bok po boku s černým Supermanem pomáhají zastavit bílého Thanose. Doufám, že jsem vás pořádně postrašil. Teď už můžeme jít zpátky k snímku. Rozhodně je fajn, že si filmaři vystačili s 50 minutovou stopáží, protože se obávám, že standardní hodinu a tři čtvrtě by tento formát snesl jen stěží. Kolem a kolem je to vcelku originální svět, ale že bych byl z konceptu nějak zvlášť odvařený, to také říct nemohu. Zkrátka obyčejná vyvražďovačka s tím, že namísto kamenů nekonečna se postavy tentokrát ženou za takzvaným "bloodstonem". Neurazí, zabaví. Verdikt: "Na Marvel velice příjemná změna, ale sám o sobě to žádný zázrak není."
  37. Hellraiser
    Hellraiser (2022)
    8
    7,5/10 – A je to tady! Hellraiser, patrně nesmrtelná značka, která se táhne již napříč několika dekádami, se dočkává již 11. vzkříšení a "průzkumníci ve vzdálenějších oblastech prožívání" tak znovu útočí na česká... ehm, streamovací platformu Hulu. Byť je to již 35 let, kdy režisér Clive Barker převedl na promítací plátno svůj inovativní knižní výtvor, tematika náborářů do pekla stále nevyšla z módy. To nám dokazuje i nový, jedenáctý(!) přírůstek do série, jenž se tentokrát obešel bez podtitulu. Toto rozhodnutí podtrhuje fakt, že se jedná o reboot – třebaže poslední sequel vyšel teprve před 4 roky. Restartovat značku, která sotva skončila a kterou navíc nevídaně zmrvili už čtvrtým pokračováním před nějakými šestadvaceti roky, se může na první pohled jevit jako velmi riskantní a neopodstatněné rozhodnutí. Nicméně, světe div se, dopadlo to na výbornou. Dokonce si neumím představit, jak by k dané látce mohl režisér David Bruckner přistoupit lépe. Hudba funguje a snad poprvé v celé sérii funguje i kamera a herci. Obecně celá vizuální stránka je dotažena k dokonalosti, muka zas k svrchovanosti. Skutečně čistokrevná dvouhodinová řežba, nenásilně skombinovaná s prvky pekelného folkóru a obohacena o velice solidní gore, který i vzhledem k desetidílné sérii nesrší nikterak originálními nápady, ale je jednoduše příjemné si ho vychutnat ve špičkovém rozlišení 21. století. Napříč prvními třemi filmy, které také jediné skutečně stojí "za hřích", je nám postupně dávkovaná jakási kultura a zvyklosti kolem pekla, Pinheada, Cenobitů a tak (čtvrtý snímek si dokonce vzal na paškál i tajemnou kostku), což je jeden z hlavním bodů, kterými se Hellraiser odlišuje od bezduché vyvražďovačky a také to, co ho činí tak neobyčejným a zajímavým. Skoro až artovým, řekl bych. Byl jsem velmi zvědavý, jak k tomu David Bruckner v novém filmu – připomínám, že restartu – přistoupí. Rozhodl se si z folklóru předešlých snímků vzít jen to nejlepší a pak to všechno postupně nastínit. Něco podrobit drobnohledu, něco jen na okamžik předvést a pak zase nechat odplynout. Tohle rozhodnutí nesmírně kvituji. Nový film tak neznalého diváka zbytečně nezahltí informacemi, ale nám zasvěceným do kultovní klasiky vykouzlí nejeden úsměv na tváři. Dám místnímu hororovému expertovi za pravdu, že finální zvrat skutečně nebyl tolik šokující, ale mně škrábe na mandlích jiná věc. Spoilerová sekce: Tou škodnou není nic jiného než pochybná "klec", domeček, do kterého když si zalezete, tak za vámi chudáci bezradní pekelníci nemůžou. Film nám tuto problematiku předkládá jako jasnou, danou věc, s kterou nejde hnout, přes kterou nejede vlak a na níž také z velké části stojí zápletka. Jenomže jak to? Krucinál, jak je tohle možné? Pro mě je tohle stejná nesmyslnost, jako když se nám čtyřka pokoušela nabulíkovat, že nemrtvého posla z pekel, který, když se to tak vezme, disponuje vlastní supersílou (řetězy) a který se za vámi teleportuje z pekla až do kosmické lodi ve vesmírném vakuu, můžete zabít jednoduše tak, že tu loď z dálky odpálíte. No dobře, to s tou kosmickou lodí je ještě větší ptákovina, to už si vážně ťukám prstem na čelo. Ale zpátky k věci – ke kleci. Jak to, že se do ní Cenobité nemůžou dostat, když si doslova umí otevřít zem. To pokračuje ta klec i pod domem? A také se dá otevírat čudlíkem, kdyby Voight potřeboval nouzový únikový tunel? A neříkejte mi, že neexistuje nějaký Cenobit, který by ji nedokázal proříznout! Tohle si zasloužilo daleko větší pozornost a hlavně přijatelné vysvětlení. To by si pak každý mohl postavit vlastní nedobytný anti-cenobit přístřešek, vzít si s sebou pár galonů vody a pár kil konzerv a říct, že tady se nehraje. Domeček. Smůla. Taky mě docela překvapilo, že Pinhead nechal "obdarovaného" člověka jen tak pobíhat po Zemi. Jasně, Mr. Voight si vybudoval gigantickou pevnost alias lapač Cenobitů, ale co kdyby to byl chudší člověk? No já nevím, jak vy, ale já bych si asi dřív, nebo později zašel do sámošky koupit něco k zakousnutí. Někdo by mu pak třeba mohl klást hloupé dotazy. Vtípek na dlouhé večery: "Hej kámo, proč máš v hrudi skrz naskrz ten zlatej stroj?" "To je body piercing, vole. To se dneska nosí." "Aha. Slay!"
  38. Uncharted
    Uncharted (2022)
    4
    5/10 – Lehký podprůměr. Videoherní klasiku jsem nehrál, takže hodnotím čistě svůj dojem z filmu jako takového, který není sám o sobě úplně zavrženíhodný – ne víc než kterýkoli film s Dwaynem Johnsonem. Nejedná se vyloženě o žádný průser, spíše jde o to, že už do tří dnů po zhlédnutí se Rubenovo Uncharted nenávratně přesune z krátkodobé paměti do složky Koš. Ta se nejdéle do jednoho týdne vysype a vy pak už jenom matně tušíte, že Uncharted byl takový ten film, kde se Tom Holland dvě hodiny honil za pokladem. Víc vám toho v hlavě bohužel nezůstane, protože všechny ostatní (ne)výrazné atributy filmu splynou s jinými průměrnými akčňáky, vytvoří nepřehlednou změť family friendly soubojů, neoriginálního provedení a klišoidních zvratů a vy pak ještě rádi kliknete na Delete, aby vám ta fádní sebranka nezatěžovala procesor. Jedním uchem tam, druhou Tati Gabrielle ven. Čímž samozřejmě nenaznačuju, že by byla ucho. Těch má všech pět pohromadě. Nemístná poznámka: "Jak to tak po sobě čtu, tak dneska už mám dost."
  39. BANGER.
    BANGER. (2022)
    8
    8/10 – Jedno z největších překvapení letošního roku. Film BANGER mě zpočátku nechával zcela chladným, protože k osobnosti Adama Mišíka, který v něm ztvárnil hlavní roli, jsem měl, a koneckonců ještě pořád mám, jisté výhrady. Nicméně to se změnilo, jakmile jsem se dozvěděl, že s tímhle vcelku nenápadným českým projektem má co do činění Sergei Barracuda – jeden z nejuznávanějších českých rapperů, jehož texty si za jeho více jak desetileté působení našly cestu k desetitisícům fanoušků, včetně mě. Pak jsem se podíval na trailer, který téma filmu prodává na výbornou a šlape jako hodinky. Tak se z filmu odloženého na neurčito stala kinopriorita číslo 1. Samozřejmě jsem uvnitř hořel zvědavostí, jestli to bude parádní jednohubka z rapové popkultury, anebo jen beztvarý odvárek s neúmyslnými sebeparodickými prvky. Kromě toho, když už si mě snímek jednou získal, nechtěl jsem si ho nechat ujít. Tuzemské filmy bývají po skončení jejich tour po kinech často nedostižné celé měsíce – Zátopek nás na sebe nechal čekat celý rok! Zkrátka jsem se tak nějak ze dne na den nadchl a za týden už vyrazil do kina. Stavím to do kontrastu s Janem Žižkou, na kterého jsem trpělivě čekal dobrý půlrok. No a naplnil BANGER má očekávání? To si pište! Vyklubal se z toho sice trošku prvoplánovitější film, než jsem doufal, ale už jenom vidět záběry z videoklipů Sergeie Barracudy na IMAX plátně je pro průměrného rapového feťáka po čertech silný matroš. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového uskuteční a že budu moci uvelebený v kinosedačce kývat hlavou do rytmu Pouliční ekonomické, Cizích tváří, Budem se mít fajn nebo třeba 713. "Vedle sebe řidič, pravá ruka z okna. Tvá holka sedí vzadu, věř mi, že zvládne oba. Parkujem před tvým domem, jakože kurvo co je. Jedna věc je jistá, nepřišli jsme vrátit klíče." Pokud bych odhlédl od hudební stránky, ve které zcela okatě nadhodnocuju a ještě to drze přiznávám, máme tu solidní dějovou kostru o životem zdeptaném mladíkovi jménem Alex, který se právě vymotal z drogového byznysu, živí se rozvozem jídla a ve volném čase se snaží prosadit jako rapper. Toho si zahrál právě Adam Mišík a za výkon, který podal, si zaslouží respekt. Nikoliv Oscara, respekt. V hraní mu velmi zručně vypomáhá kameraman Dušan Husár. Trochu netypicky filmaři zvolili metodu shaky cam v kombinaci s nekonečnými close-upy na obličeje protagonistů, což jednak vytváří nevšední divácký zážitek a činí to snímek snáze zapamatovatelný, na druhou stranu to však divákovi znemožní pozorování emocí na tvářích herců, takže to potenciálně mohl být vypočítavý krok určený k zakrytí hereckých nedostatků. U některých scén bylo blikání a třas dohnán do krajnosti, až jsem si říkal, že jestli se na tohle podívá nějaký epileptik, tak to s ním zaručeně švihne. Jinak ke scénáři a režii Adama Sedláka je samozřejmě snadné najít kupu výhrad, takže kdo si bude chtít rýpnout, si rýpnout může velice snadno, ani nebude muset dlouho přemýšlet. Za mě nevídaně drsný vhled do života mladého dealera vychovaného ulicí, zpracovaný s se značnou precizností. Režisér nezapomněl nastínit Alexovu zvířecí povahu, ale zároveň jasně vytyčil hrdost a morálku, přes kterou nejede vlak. Kdybych měl ještě něco pochválit, tak to budou určitě dialogy, které jsou napsané jedna báseň. Přemýšlím, jestli Adam Sedlák některé z nich přímo odposlechl. V tomto ohledu odvedl velmi dobrou práci. Top hláška: "Všechno, co jsem měl, se proměnilo v prach. Jediný, co ve mně zbylo, je strach. Že nebudou znát moje jméno. Že nebudou znát můj ksicht." Verdikt: "No byl to prostě banger, co vám mám povídat."
  40. Bullet Train
    Bullet Train (2022)
    8
    8/10 – Splašená akční jízda proložená vtipnými (i nevtipnými) gagy, která, jakmile se jednou rozjede, už není k zastavení. Nikoho asi nepřekvapí, že s ní přišel právě David Leitch, režisér prvního Johna Wicka, který je v podstatě spíše jedním 100 minutovým soubojem, a druhého Deadpoola, jenž se oproti prvnímu vyznačuje ještě navýšenou porcí humoru, což nutno podotknout nebylo vždy ku prospěchu věci. Každopádně oba tyto prvky se potkaly v režisérově novém počinu, a nutno říct, dost jim to spolu klape. Skvěle pasují dohromady a společně vytvářejí hit léta 2022 – Bullet train. Svůj velký a neodmyslitelný podíl na tom jistě má i představitel hlavní role Brad Pitt, který zde ztvárnil trošku nedovtipného, leč charismatického nájemného vrahouna, jenž se do celé šarvátky připletl jako slepý k houslím a jediné, o co mu jde, je opustit ten zpropadený šinkansen. Velmi dobře tu funguje tempo, navíc skvěle podpořené hudbou. Kompozice scén je nádherná – vidno, že si s tím někdo skutečně vyhrál. Celý film je obecně velmi kvapný, až uspěchaný. Dialogy jsou ryze účelné, řekl bych rozfázované. Vždycky je jasně vymezeno, kdy začíná vtipná část, kdy naopak končí legrace, kdy je třeba zjistit něčí identitu, kdy se jde do akce..., kdy je potřeba se z bodu A posunout do bodu B. Člověk v tom cítí jistou prvoplánovitost, ale upřímně mi to nijak zvlášť nevadilo a vlastně jsem to při sledování ani nevnímal. Tím pojetím mi to dost připomíná Ritchieho rukopis, možná pokus o druhý Podfu(c)k, druhé Gentlemany? Co se týče výkonů na place, tak většina herců se skvěle vcítila do své role a odhadla i zamýšlenou atmosféru, takže do poněkud zběsilého filmu dobře zapadla. Trochu mi to skřípalo jen ve scénách s ženskými cestujícími, které také jako jediné nedostaly vůbec žádný background, který by trochu nastínil jejich, dejme tomu, životní cestu, která je dovedla až sem, na vysokorychlostní vlak mířící do stanice Bílá Smrt. Ve zkratce: "Jeden z těch inteligentnějších akčních výplachů v nabídce, kterému zvedá úroveň především úžasný Brad Pitt, mazaný scénář a pěkná premisa."