Před pár týdny jsme si připomněli čtvrt století od premiéry geniální Truman Show. Filmu, jenž jako málokterý vystihl fóbie a strachy doby svého vzniku. V průběhu karlovarského festivalu pak Russell Crowe uvedl jiný film australského režiséra Petera Weira, který letos slaví rovné dvě dekády a jenž by od satiry s Jimem Carreym nemohl být odlišnější: Master & Commander: Odvrácená strana světa.
Jen málo filmů se stane uznávanými nejen pro svou kvalitu, ale i pro schopnost zachytit étos doby. Geniální Truman Show australského režiséra Petera Weira podle scénáře tehdy začínajícího nadějného scenáristy Andrewa Niccola mezi ně jednoznačně patří. Jim Carrey v hlavní roli jím zahájil svou sérii dramatických rolí. Snímek, jenž slaví pětadvacet let od premiéry, zachytil zvláštnosti přelomu století tak přesně, že se podle něj nazývá specifická fóbie. Svou trefnost přitom neztrácí ani dnes.
Nicolas Cage konečně splatil všechny dluhy a poslední dobou se mu začíná pracovně dařit natolik, že pomalu upouští od šílených béček za pár milionů dolarů. Podle čerstvých informací si zopakuje roli překupníka zbraní Jurije Orlova z životopisného thrilleru Obchodník se smrtí (2005). Pokračování finančně neúspěšného, ale kritiky velebeného projektu opět chystá režisér a scenárista Andrew Niccol. K obsazení se přidá také populární Bill Skarsgård, jenž si zahraje Yuriho syna Antona.
Úvodní scéna nebo, chcete-li, prolog je velmi zásadním prvkem dramatického filmového příběhu a často závisí právě na ní, s jakým zájmem a zvědavostí divák nahlíží na celkové dílo. Které filmy jsou v tomto ohledu trvale bezkonkurenční a památné?
„Toto je hlášení těžařské lodi Červený trpaslík.... Já jsem Holly, palubní počítač s IQ šest tisíc. Což je tolik, kolik má šest tisíc učitelů tělocviku.“ Všichni milovníci žánru science fiction jistě poznali jednu z nejlegendárnějších hlášek britského sitcomu Červený trpaslík. Postavu centrálního počítače, kterému během časové stáze trvající tři milióny let nakonec IQ kleslo na pouhých šedesát, ztvárnil komik Norman Lovett.
Díky moderním technologiím už prakticky neexistuje soukromí. Přesto lze určitým způsobem zůstat v anonymitě. Co kdyby něco takového ale svět neumožňoval?
Tentokrát se podíváme na modrý zoubek adaptaci sci-fi knihy Stephenie Meyer Hostitel, v níž mimozemšťané ovládají lidská těla a fantasy Bryana Singera Jack a obři, která patří mezi největší kinopropadáky letošního roku.
Země v blízké budoucnosti je ovládána mimozemšťany. Mimozemšťani vypadají jako malí (párcentimetroví) svítící pavouci, kteří vám vlezou do hlavy, načež vás začnou zcela ovládat a zčernají vám duhovky. Mimozemšťané takto asimiliovali naprostou většinu lidstva (a mnoho jiných planet), ale hrstky rebelů (asi milióntina obyvatel Země) odolávají, skrývají se a plánují vzpouru, nebo co to vlastně...
Will Salas nepatří ke generaci, která má čas lámat si hlavu s tím, jak k tomu došlo. Prostě se to stalo a on už se takový narodil. Genetický program mu zaručuje standardní život do pětadvaceti, kdy přestane stárnout (bingo!) a zároveň mu na předloktí naskočí světélkující počítadlo (průser!!!), které mu začne odměřovat poslední rok jeho života.
Film Andrewa Niccola Vyměřený čas se pozoruhodně přesně trefuje do současné vágně revoluční nálady. A bezděčně se stává ilustrací nevelké myšlenkové potence těch, kdo si ji užívají.
Čekal se průšvih. Místo toho přišlo studio DreamWorks s povedeným animákem, který s přehledem v hodnoceních porazil poslední dva Shreky.
