Divine

Malá mořská víla je pro Disneyho víc než jen další pohádkou. Snímek z roku 1989 zachránil animátorskou divizi před krachem a zahájil éru, jíž dnes říkáme Disneyho renesance. Ta trvala následujících 15 let a dala nám některé z nejpamátnějších kreslených filmů všech dob. Adaptace pohádky Hanse Christiana Andersona se přitom, v dobrém i zlém, stala mustrem pro své nástupce. Není tedy přehnané tvrdit, že se jedná o jeden z nejvlivnějších filmů všech dob. Jeho hraná verze je nyní pro studio věcí cti. A skutečně, snímek v režii oscarového Roba Marshalla má všechno, co můžete zaplatit penězi. Jenže stačí to?

Už osmnáctý ročník Festivalu otrlého diváka se koná v kině Aero jako obvykle na začátku března. Týdenní přehlídka filmových kuriozit opět přinese neumětelský filmový odpad, obskurní klenoty kinematografie i porci projekcí doprovázených interakcí přímo v sále. Letošním hlavním tématem jsou matky, ale v programu se velmi dobře daří i sériovým vrahům a vražedkyním. Náhoda? Nemyslíme si.

Provokace Johna Waterse, zvracení u Monty Pythonů, teenagerské čuňačinky či horory plné mučení. Filmová historie pamatuje obrovské množství nechutných a vulgárních snímků, které si však zaslouží naši pozornost.

V polovině března uběhlo přesně padesát let od premiéry nechvalně proslulých i obdivovaných Růžových plameňáků (Pink Flamingos). Exploatační postmoderní komedie se v některých zemích nesmí vysílat dodnes a míra zvrhlých výjevů přesahuje hranici, již si většina diváků stanovuje v souvislosti s pokleslým morálním vkusem. Přesto je snímek Johna Waterse zřejmě nejslavnějším a nejoblíbenějším „oplzlým“ snímkem historie, který inspiroval mnoho pozdějších filmařů i serióznějších titulů a zasloužil se o uvolnění některých tabu v kinematografii.