Tony Scott

Patřil mezi nejikoničtější (a přiznejme si, že také nejprotivnější) tváře devadesátek. Americký herec Ian Ziering totiž ztvárnil postavu namyšleného hejska Stevea Sanderse ve všech deseti sezónách populárního seriálu Beverly Hills 90210. Stejně jako řada jeho kolegů a kolegyň však na tento úspěch nedokázal v další kariéře navázat a svou tvář propůjčil hlavně jedné z nejvysmívanějších hororových franšíz. Dnes si připomínáme jeho 60. narozeniny.

Než se stal uznávaným a zbožňovaným režisérem, mezi filmařskou elitu se Quentin Tarantino propracovával psaním scénářů. Prvním z nich byla Pravdivá romance (True Romance), kterou sepsal už koncem 80. let a Tony Scott ji natočil roku 1993. Druhým takovým počinem se stali Takoví normální zabijáci (Natural Born Killers), kde však spolupráce s režisérem, v tomto případě Oliverem Stonem, dopadla mnohem problematičtěji.

Brada Pitta netřeba představovat. Dnes šedesátiletý hollywoodský herec a producent se dlouhodobě řadí k nejpopulárnějším celebritám a dávno prokázal, že za pohlednou tváří vězí pořádná dávka talentu. Jakožto milovník filmů si umí vybírat zajímavé role v projektech, jejichž kvalitativní rovnováha patří k těm nejstabilnějším v Hollywoodu. Držitel dvou Zlatých glóbů, jednoho hereckého a jednoho producentského Oscara a mnoha dalších ocenění se nebojí výzev a čas od času se na stříbrném plátně předvede v poloze, která zcela popírá jeho obecný status a image. Tak jako v šesti níže popsaných filmech, jež nejlépe reflektují hercův výjimečný rozsah.

Nemůžete se zavděčit všem. I když natočíte sebechválenější film, vždy se najdou lidé, kterým takzvaně nesedne. Ten pocit, kdy se díváme na něco opěvovaného a zkrátka nenajedeme na potřebnou vlnu, určitě známe všichni.

Do svébytného podžánru „tarantinovek“ jsme si zvykli zařazovat násilná, vtipná a žánrově nekonvenční díla hlavně od tohoto režiséra. Existuje však i pár snímků, u nichž je pod režií sice podepsaný někdo jiný, ale Tarantinův scenáristický vklad nelze přehlédnout. Pro směs kriminálky, komedie a love story s názvem Pravdivá romance to platí zcela přesně.

Jízda vlakem či metrem je pro většinu z nás rutinní záležitostí, která má na delší vzdálenosti uspávací účinek. V kinematografii však jde o jeden z esenciálních akčních motivů už od roku 1903, kdy Edwin S. Porter natočil průlomový desetiminutový kraťas Velká železniční loupež. Jeden z prvních snímků, který využíval složité narativní a stylistické techniky, vyšlapal cestu specifickému subžánru, jehož obliba se jeví nevyčerpatelně. Obzvlášť s přihlédnutím k nedávným premiérám pátého Indiana Jonese a sedmé Mission: Impossible, v nichž hrají vlakové akční sekvence zásadní úlohu.

Na Netflixu se objevil další drsný akčňák z Francie. AKA vypráví o agentovi, který se vydává za bodyguarda v domě mafiána a skamarádí se s jeho malým synem. Mohlo by to být téma na rodinnou akční komedii i na temný thriller ve stylu Muže v ohni, se kterým má film trochu podobnou zápletku. Hlavní hrdina v podání Albana Lenoira je však spíš mužem v ohýnku.

What a feeling…! Čtyřicet let po premiéře Flashdance si vybavujeme zejména chytlavou píseň od Irene Cara, která kritikou ztrhanému snímku zajistila prestižního Oscara. A vyzývavé taneční kreace tehdy devatenáctileté Jennifer Beals, jejichž ikonickou stylizací režisér Adrian Lyne pozvedl jinak jednoduchý příběh o dívce, která už nechce svařovat ve špinavé pittsburghské továrně a rozhodne se protančit do baletní školy. Snímek zůstává pozoruhodnou směsicí, která v mnohém revoluční osmdesátá léta vystihuje svou zpátečnickou estetikou i progresivními sociálními a genderovými myšlenkami.

Napadlo vás někdy, proč se hudební videoklipy neucházejí o Oscary v kategorii krátkometrážní produkce? Letos toto téma opět otevřeli fanoušci Taylor Swift, kteří marně doufali, že se její All Too Well: The Short Film probojuje přinejmenším do nominací. Proč se nakonec nezadařilo, co tomu stálo v cestě?

Psal se rok 1984 a hvězda Eddieho Murphyho doslova explodovala na hollywoodském nebi. Policajt v Beverly Hills se stal obrovským komediálním hitem po celém světě, a to navzdory tomu, že původně vznikal jako vážný akčňák se Sylvesterem Stallonem v hlavní roli.

Ženami i muži obdivovaný herec, jenž od počátku devadesátých let zdobí jeden úspěšný filmový hit za druhým. Jeho přítomnost bývá sázkou na jistotu co do kvality filmu, což může tvrdit jen hrstka hollywoodských kolegů. V osmapadesáti letech jako by nestárl a pořád si troufá na akční, stále častěji i na komediální úlohy, v nichž se našel podobně jako ve vlastním životě. Tím vším je Brad Pitt, jenž v rozhovoru pro magazín GQ prozradil, že dlouho bojoval s depresemi a že vstupuje do závěrečné fáze své úctyhodné kariéry.

Mohli bychom nabýt dojmu, že takzvané queer cinema, tedy filmy s motivy vymykajícími se heterosexuální normě, jsou záležitostí teprve poslední doby. Většinou neuvažujeme o tom, že dřívější dekády nebyly tak otevřené a podobná témata v nich zůstávala víceméně jenom v náznacích. Cílové publikum v nich tedy spíš muselo číst mezi řádky. Zároveň jim ale tvůrci mnohdy vycházeli různými způsoby vstříc.

Po zhlédnutí filmu Top Gun: Maverick vás možná popadne touha dopátrat se odpovědí na pár otázek. Některé z nich jsme proto našli za vás.

Dlouho připravovaný a opakovaně odkládaný návrat Toma Cruise v jedné z jeho formativních rolí, v níž naposledy křižoval nebesa roku 1986, je konečně tady. A je to velké. Jako většina moderních pokračování je druhý Top Gun hlasitější, výbušnější a velkolepější než jeho předchůdce, ale obvyklé neduhy efektních blockbusterů bez logiky i tvůrčího srdíčka se ho naštěstí netýkají. Jde o dobře vyváženou jízdu na hraně nostalgie a velké technické progresivity, která vám na velkém plátně přivodí husí kůži.

Novinářská projekce dlouho očekávaného a více než dva roky odkládaného pokračování stíhačkového hitu Top Gun z roku 1986 proběhla dnes v kině IMAX na Floře. Tom Cruise je zpátky jako Maverick a my vám přinášíme první dojmy.