Že by happy end? Nic takového Hníková nepěstuje. Jestli se v dokumentu Sólomámy najde náznak naděje, pak nepochází odněkud shůry, nýbrž právě a pouze ze žen samých, z jejich vnitřní síly, ze sebezapření a schopnosti čelit realitě, ve které dvacet korun může znamenat poklad.
Poslední protagonistka, která pracuje v nadnárodní korporaci, se liší od ostatních tím, že je dost vzdělaná a bohatá. Stěžuje si, že jí chybí ona pověstná „chlapská ruka“, která postaví plot a tak dále. Vzápětí přichází moment, který vnáší (asi neúmyslně) do vážného tématu humor – to když sólomáma začne vyjmenovávat, jaký má pan božský být a co všechno musí umět. Sama si tak odpovídá na otázku, proč do jejího luxusního bytu žádná „ruka“ nepřichází.
