Na zdárném výsledku se podílí i autenticky vyhlížející herectví nám neznámých interpretů. Jen trochu pochybností musím připustit kvůli přílišné izolaci obou rodin od okolí, neboť s vesnickou komunitou se setkávají vlastně jen při zkouškách sborového zpěvu.
Z ústředního kvarteta nejvíc vyniká představitelka Kaji Agnes Kittlesen. Po formální stránce je zajímavým doplňkem uvádění jednotlivých kapitol mužským kvartetem, zpívajícím americké spirituály… ale je to vlastně taky dost samoúčelné, jako celý snímek.
Problém je skôr v tom, že Happy Happy vyznieva ako etuda s dobrým základom, ale predsa akási nedotiahnutá. Bez podstatnejších vyhrotení, znervózňujúceho prieskumu partnerských trápení, s peknými ironickými postrehmi, no bez ozajstnej prenikavosti.
Příjemný, ale příliš nápadný snímek zvýrazňuje a drží pohromadě hlavně ústřední hrdinka, hraná Agnes Kittelsen, v jejímž podání je Kaja víc než jen karikaturou ženy osamělé tak zoufale, až se její věčný, sebeklamavý úsměv stal křečí.
Debut Anne Sewitsky tak nakonec pro diváka funguje jako nábytek koupený v obchodním domě IKEA (ne náhodou je to skandinávská firma): závěr filmu si musí sestavit sám.
Vo filme od začiatku púta pozornosť kŕčovitý úsmev neurotickej Kaji. Prvotnú iritáciu z herečkinho výrazu u mňa vystriedalo pochopenie smutnej naivity postavy.
Pokud bychom zde hovořili pouze o filmovém debutu mladé režisérky, hodnocení by snad mohlo být o něco mírnější, ale coby norský reprezentant na příštím oscarovém klání je tento snímek spíše průměrný a diváci z něj asi příliš „happy“ odcházet nebudou.
Titul Happy happy patrí medzi diela ktoré neurazia, ale zároveň ani nenadchnú, ak teda práve nepociťuje partnerské odcudzenie vo vlastnom vzťahu, či vo svojom okolí.
