Vlákna

Dalo se to očekávat a nyní je to skutečností. Druhá Duna (Dune: Part Two) slaví v kinech obří úspěch, tržby už dávno překonaly první díl a o snímku se mluví jako o velké události, kterou je nutné vidět na velkém plátně. A za pár let se na planetu Arrakis podíváme ještě jednou. Studio Legendary totiž oficiálně potvrdilo, že na snímku Dune: Mesiah se již pracuje a projekt dostal logicky zelenou. Zároveň si ovšem režisér Denis Villeneuve vyhlédl další projekt, v němž se vrhne na velmi znepokojivé téma.

Film Christophera Nolana Oppenheimer (2023) o vývojáři jaderné bomby sklidil třináct oscarových nominací, řadí se tudíž mezi vůbec nejúspěšnější díla, jaká kdy přilákala pozornost Akademie. Skoro miliardový divácký hit spojil náročnou a důležitou látku s režisérovou schopností vyprávět atraktivně a zábavně pro široké publikum, čímž částečně zrcadlí spoustu sci-fi projektů, které vzešly ze společenského klimatu vázaného na technologický vývoj po druhé světové válce. Strach z bomby tehdy nedokumentovali pouze vážení režiséři jako Akira Kurosawa nebo Stanley Kubrick v jejich dílech Žiji ve strachu (Ikimono no kiroku) a Dr. Divnoláska (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb), nýbrž i tucty béčkových tvůrců sci-fi, jež vynález „Amerického Promethea“ Roberta Oppenheimera navždy ovlivnil.

Před 40 lety měl v kinech premiéru kultovní snímek Válečné hry (WarGames), který přenesl obavy z jaderného holocaustu do kybernetické sféry. Středoškolský hacker David Lightman (Matthew Broderick) se nevědomky nabourá do armádního superpočítače WOPR, který vyhodnocuje potenciální verze nukleární války. V domnění, že jde o nevinnou hru, zahájí simulaci sovětského raketového útoku, která vyplaší středisko protivzdušné obrany. Simulaci přitom udržuje v chodu zabudovaná umělá inteligence nazvaná Joshua. Zejména v době vzniku bylo sdělení filmu až příliš realistické.

Život nebývá vždy krásný a příjemný. Následující třicítka filmů jej naopak vybarvuje v těch nejvíce znepokojivých barvách a její depresivní účinek často atakuje meze únosnosti. V této první části dojde na desítku vybraných titulů, zbylých dvacet představíme v pokračováních, která vyjdou o následujících víkendech.

Britský televizní snímek Vlákna z roku 1984 dosahuje nebývalého naturalismu ve zobrazení událostí, jaké doufejme nikdy nenastanou. Ovšem ve světle aktuálního ukrajinsko-ruského konfliktu a zastrašování šéfa Kremlu Vladimira Putina, jenž údajně nechal jaderný arzenál země uvést do stavu zvláštní pohotovosti, nastává vhodná doba si polozapomenutý film bez cynismu připomenout. Jeho účinek a věrohodnost totiž s každou další rozmíškou mezi východem a západem jen narůstají.

Hrozba jaderného konfliktu mezi východem a západem inspirovala filmaře v průběhu minulého století mnohokrát. Zdaleka nejzajímavější a nejděsivější zobrazení všech hrůz, jež by s sebou obávaná válka s arzenálem atomových zbraní přinesla, představuje britský televizní snímek Vlákna z roku 1984, o jehož existenci ale nemá řada pasivnějších diváků ani potuchy. Tento týden uběhlo přesně 35 let od světové premiéry ve Velké Británii a při této příležitosti si zrekapitulujeme několik zásadních důvodů, proč si Vlákna nezaslouží být ani po takové době přehlížena.