John Barry
Hudební skladatel, Herec
Oficiální prohlášení BFI ohledně letošní přehlídky John Barry: Soundtracking Bond and Beyond varuje před „jazykem, obrazy a dalším obsahem reflektujícím dobově převládající postoje, jež se dnes mohou jevit urážlivé (tak jako už tehdy)“. Všechna díla se ve výběru ocitla pro jejich „historický, kulturní nebo estetický význam, přičemž BFI ani jeho partneři neschvalují tyto kontroverzní postoje“.
Zvláštní upozornění směřuje na bondovku Žiješ jenom dvakrát (You Only Live Twice) z roku 1967, která prý zobrazuje „přežité rasové stereotypy“. Pořadatelé zjevně naráží na linii, v níž se Sean Connery vydává za Japonce, což vyznívá dost absurdně.
Dlouhodobě problematičtější je předchozí Goldfinger (1964), což program dokresluje tvrzením, že Barryho „hlasitý swingový soundtrack doprovází karikaturní erotičnost“. Snímek obsahuje nechvalně proslulou scénu ve stodole, kde Bond dost nekompromisně „svádí“ postavu Pussy Galore (Honor Blackman). Tuto sekvenci veřejně odsoudil také režisér poslední bondovky Není čas zemřít Cary Fukunaga, podle něhož byl Conneryho 007 sexuální násilník.
Kontroverzní jsou také názory bondovského autora Iana Fleminga, jenž v dopisu z roku 1959 necitlivě vysvětloval záležitosti lidské sexuality. Intimní zásah „toho správného muže“ podle něj „vyléčí“ lesbický charakter z její „psychopatologické choroby“. Je s podivem, že něco takového procházelo ještě před šesti dekádami, zatímco dnes je taková formulace zkrátka nepřípustná a zastaralá.
Goldfinger to rovněž schytává kvůli postavě záporáckého posluhovače Oddjoba, Korejce neschopného verbální komunikace. Lidé si stěžují, že toto vyobrazení podporuje castingový stereotyp a spojování zdravotního hendikepu s negativním charakterem postavy.
Varování doprovází také krimi s Peterem Sellersem Never Let Go (1960), konkrétně cílí na „rasistické podtexty a jazyk“. Současné publikum může rozhodit také oscarová klasika Půlnoční kovboj (1969) s Jonem Voightem a Dustinem Hoffmanem, která obsahuje „homofobní jazyk a sexuální násilí“. Mezi další uváděné filmy patří Petulie (1968) Richarda Lestera o mladé ženě trýzněné jejím manželem, krimi Deadfall (1968) s Michaelem Cainem či divadelní adaptace Vlak s mlékem zde již nestojí (1968).
Podle mluvčího BFI má institut zodpovědnost za co nejvěrnější zachování dobových filmů, ale také za způsob, jakým je prezentuje novému publiku. Varování ohledně obsahu má sloužit jako průvodce a indikátor možných zastaralých aspektů, které byly v době premiéry běžné či tolerované.
Tento proces má v Británii pozitivní zpětnou vazbu a dvě třetiny teenagerů, jichž se roku 2021 dotázala tamní klasifikační organizace BBFC, schvaluje podobná varování u děl potenciálně závadných pro mentální zdraví. Průzkum ukázal, že dospívající lidé ve věku 13 až 18 let se nejvíc potýkají s úzkostí (50 %), stresem (38 %) a depresemi (34 %), dále se škodlivým vnímáním vlastního těla (30 %), sebevražednými myšlenkami (20 %) a sebepoškozováním (20 %).
Pokud filmy tato témata reflektují citlivě a pozitivně, nejen teenagerům to může pomáhat. Naopak zastaralé prvky včetně glorifikace Bondova „macho“ dominantního přístupu k ženám nebo necitlivé zobrazování LGBTQ+ komunity mohou diváky a divačky traumatizovat. Také nová vydání Flemingových románů ostatně disponují varováním a drobnými úpravami, které mají populární knihy zpřístupnit dnešním požadavkům, aniž by nějak narušily originální text a dobové zasazení.
zdroje: The Guardian, IndieWire, BFI
