Láďu si zamilujete, i když je sériový vrah. Metoda Markovič: Hojer dokáže vtáhnout i děsit

Od prvních okamžiků seriál prokazuje, že o jeho podobě někdo přemýšlel. Do vyprávění vstupujeme, když vyšetřovatelé prochází byt, kde došlo k hrozivé násobné vraždě. Místo toho, abychom sledovali těla obětí, slyšíme předčítání policejního spisu, jenž hrůznou scénu detailně popisuje. Náš zrak zůstává na vyšetřovatelích a jejich reakcích, nanejvýš těká po nábytku a dalších rekvizitách na scéně. Samotná těla v tratolišti krve nikdy nevidíme. Stejnou taktiku volí i zpodobnění zbytku násilných činů. S jedinou výjimkou oběti, jež iniciuje ústřední vyšetřování, žádnou z vražd Ladislava Hojera (Petr Uhlík) nevidíme, sledujeme pouze reakce lidí okolo něj.

To paradoxně vede k mnohem větší intenzitě, naše mysl nám v takovou chvíli skládá hrůznější obraz, než jaký by realisticky mohli nabídnout filmaři. Také se nám tím upírá voyeurská potřeba vidět násilí na vlastní oči, čímž vniká mezi námi a dílem konflikt. Tvůrci avizují, že tu nejsou od toho, aby ukojili naše nejzákladnější potřeby a příběh vypráví za svých podmínek. Zážitek si musíme vysloužit tím, že s dílem aktivně komunikujeme.

Metoda Markovič má kostru standardní retro kriminálky, z ní na nás však dost často vyskakují zajímavá tvůrčí řešení. Před Hojerovým dopadením například sledujeme montáž svědkyň, jež popisují muže, který je na veřejnosti obtěžoval. Výpovědi se tak skvěle doplňují, že jsme si prakticky jistí, že mluví o jednom a tomtéž člověku a vyšetřovatelé se dostávají na správnou stopu. Filmaři nás navádějí k tomu, abychom už začali oslavovat. Tedy až do okamžiku, kdy přijde na řadu fyzický popis osoby, jež je pokaždé diametrálně jiný. Jde o různé lidi a nejsme ani o krok blíž.

Tvůrci si tu hrají s našimi očekáváními, nejprve vyprovokují pocit úspěchu a pokroku, aby nás srazili na zem. Vysílají ale i signál o tom, jak běžným typem zločinu je sexuální obtěžování. Nejde o nebezpečí, jež by přicházelo od jednoho místního úchyla, ale prakticky o univerzální zkušenost. Je to tím potřebnější, že si tu připomínáme zrovna Ladislava Hojera, jenž byl jako osoba výjimečný případ. Na základě lidí jako on bohužel vzniká veřejná představa o sexuálních deviantech, stereotyp tedy vytváříme na základě extrému.

Tvůrci vynakládají snahu, aby nás upozornili, že tenhle člověk byl jen kapkou v moři, a navíc ne zcela reprezentativní kapkou. V každé epizodě se například v prologu či v několika vedlejších případech, do nichž okrajově nahlédneme, řeší další nenápadnější a běžnější případy sexuálního násilí, od týrání manželky po pedofilii. Hojera lze považovat spíš za důsledek než příčinu všeho zla světa. Člověka, jenž měl smůlu žít velmi smutný život, během nějž ho nepotkal nikdo, kdo by ho strhl do světla. Vždy je diskutabilní se těmto případům věnovat a ulpívat na nich, Metoda Markovič se ale snaží svůj námět propojit i s užitečnými motivy.

Seriál táhne vztah promptně dopadeného Hojera a vyšetřovatale Jiřího Markoviče (Petr Lněnička), jenž z něj postupně tahá přiznání k sérii zločinů. Vidíme, jak detektiv nejdřív nasazuje masku přívětivosti, aby z Hojera vymámil informace o jediné vraždě. Ne že by to vyžadovalo mnoho úsilí. Osamělý mladík je nadšený, že mu někdo poprvé věnuje pozornost, takže se neváhá pochlubit. Ale tím to nekončí, z kontextu jeho výpovědi vyplývá, že zločinů může být mnohem víc. Otázkou je, zda introvertního prostoduchého sirotka zájem jeho nového pravidelného posluchače netěší tak moc, že se přiznává i k věcem, jež nespáchal, jen aby nezůstal zase sám.

Naivní bezprostřednost a skoro dětská bezbrannost jeho svěřence se Markovičovi poměrně brzy dostává pod kůži a snad z lítosti, snad z fascinace začíná s Hojerem opravdu soucítit. To si samozřejmě tvrdě protiřečí s brutalitou jeho zločinů. Přesto jak seriál postupuje, množí se mezi oběma muži okamžiky intimity a projevů důvěry. Hojer cestou z rekonstrukce zločinu spí s hlavou na Markovičově rameni, dělí se spolu o svačinu. „Láďu“, jak mu brzy říká celé oddělení, neváhá poslat bez dozoru do lesa na záchod. Vyšetřovatelé bezděky přejímají části vrahova slovníku, což obzvlášť znervózňuje jejich rodiny. V jiných okamžicích je hrůznost stupňujících se výpovědí taková, že si Markovič musí vybíjet agresi na všech okolo krom Hojera, jehož důvěru potřebuje uchovat. Jde o zvrácený vztah otce, jenž nemá pod kontrolou svého potomka, přesto cítí nutnost a povinnost ho dál milovat.

Jde o chytrý motiv, protože jako se ptáme na důvod, proč Markovič propadá charismatu patologicky neinteligentního brutálního vraha, který nemá sebemenší kapacitu někým aktivně manipulovat, můžeme tápat i nad tím, proč podobné příběhy zas a znova fascinují nás samé. A ve chvíli, kdy si lze konflikt vyprávění emocionálně vztáhnout na sebe, jsme automaticky víc zaujatí.

Seriál by rozhodně snesl krácení. Mít místo šesti epizod pět, nebo klidně čtyři, by poměrně prospělo. Osekat by se nedaly jen repetitivní výslechy, ale i motivy a témata. Ústřední konflikt je tak silný, že ho není třeba dál ředit. Jak už padlo, dobře fungují zmínky případů, jež reflektují sexuální násilí z dalších úhlů. Horší jsou některé žánrové zastávky typu manželská krize v důsledku přílišného pracovního nasazení. Jde o takové klišé, že čím méně se této nutnosti dílo věnuje, tím lépe.

Podivně působí i zastávky Markoviče u jiného, již dopadeného sadistického sériového vraha s tváří Vojtěcha Kotka, s nímž se radí o svém postupu. Tento mix Mlčení jehňátek a seriálu Mindhunter je sám o sobě dobře realizovaný, ale poněkud rozkližuje vyprávění jako celek. A aby toho nebylo málo, jiné pravidelné zastávky si hrdina odbývá v hospodě u kulečníku, kde se s kamarádem psychiatrem zpovídají místnímu štamgastovi. Jedna z vedlejších postav vážně onemocní, což v ději prostě leží. Po stanici pobíhá Adam Mišík. Hned úvodní scénou je pak otevřen i motiv, že Markovičovy vlastní komplexy méněcennosti budou nějak paralelní k těm Láďovým, nicméně není prostor to dál důsledněji rozvíjet.

Petr Uhlík v roli Hojera předvádí nedlouho po své hlavní roli v Adikts další velmi (velmi!) expresivní herecký výkon. Upřímně řečeno se zdá, že nabyl dojmu, že hrát „víc“ znamená hrát „líp“. Chtělo by to s tím vším cukáním a těkáním trochu polevit, i když je jasné, že k tomu byl u obou svých velkých rolí veden. Neodvádí rozhodně špatný výkon, příště ale potřebuje hrát normálního člověka. I když je jistě vděčnější ztvárňovat vyšinuté jedince, protože se s jejich pomocí snadno strhne pozornost. Jestli však nechce skončit jako typický představitel jednorozměrných bláznů, neměl by za žádnou cenu brát další takovou roli.

Jeho výkon ale odráží vlastnosti celého díla, jež v mnoha chvílích dělá o kus víc, než by bylo možná dobré. Metoda Markovič vykazuje určitou vypravěčskou, ale i stylistickou hyperaktivitu. Podivně například působí, když tvůrci začnou znenadání ve čtvrtém dílu ukazovat skutečné historické fotky vedle svých aranžovaných rekonstrukcí. Ticho je někdy lepší než dramatický hudební motiv. Jednoduchý záběr někdy nejlépe podtrhne sílu okamžiku. Pro tvůrce Hojera je ale těžké odepřít si „dělání věcí“. A přestože skoro vždy jde nějak vysvětlit, proč se k nim uchylují, občas jde o velmi neekonomické volby. Je přesto radost, že už jsme se dostali na rovinu kvality, kdy má smysl se rýpat v podobných detailech – vůbec to není samozřejmost. A Metoda Markovič toho na zeď naházela dost, aby se něco chytlo.

Můžete se podívat na seznam nejlepších kriminálek na Voyu podle databáze Kinoboxu.