KVIFF: Jsou protivnější anarchisti, rasisti nebo filmaři? Sladký východ baví i zlobí

Sean Price Williams se dosud proslavil hlavně jako kameraman bratrů Safdieových, s nimiž spolupracoval na snímcích Dobrý časy (2017) a Bůh ví, co (2014). Kinetická, znepokojivá a velmi stylizovaná kamera se stala neodmyslitelnou součástí stylu těchto nezávislých filmařů a z Williamsova režijního debutu je zřejmé, že Joshovi a Bennymu Safdieovým často koukal přes rameno. Přitom se však rozhodně nespokojil s pouhým kopírováním jejich stylu.

V centru jeho novinky, která měla premiéru letos v Cannes, je teprve dvacetiletá herečka Talia Ryder. Vycházející hvězda amerického indie filmu se dočkala několika kritických nominací za roli v dramatu Nikdy výjimečně někdy vždycky (2020) a hypnotizující výkon předvádí i zde. Celá hodina a tři čtvrtě sleduje její komické i znepokojivé eskapády s pěti různými muži (a řadou podivných lidí kolem) a není pochyb o tom, že se zároveň jedná o sofistikované podobenství.

Středoškolačka Lilian (Ryder) totiž zcela nečekaně opustí svého přítele i ostatní spolužáky během školního výletu ve Washingtonu a vydá se prozkoumávat severovýchod USA. Nejprve se dostane k anarchistickým rebelům, poté k sebestřednému vyznavači nadřazenosti bílé rasy, následně svou bezprostředností uhrane alternativní filmaře a (skoro) nakonec se dostane do podivné muslimské komunity. Její interakce s okolím se vždy vážou především k nějakému muži, kterého dovede mít omotaného kolem prstu. Díky tomu se dostane i do zdánlivě neřešitelných situací a dalo by se říct, že se postupně emancipuje.

Nejde však o tradiční coming of age příběh, v němž by mladá hrdinka zrála prostřednictvím utkávání se s nástrahami světa. O Lilian se totiž skoro nic nedozvíme, její vlastnosti i motivace k impulsivním rozhodnutím zůstávají až do konce skryté a v podstatě nezměněné. Díky sex-appealu však dokáže světem majetnických, mansplainingujích mužů šikovně proplouvat a nasbírané zkušenosti přetavit v ještě lstivější lhaní svému okolí.

Williamsův Sladký východ je vpravdě postmoderním dílem v tom ohledu, že dekonstruuje přetrvávající americké mýty prostřednictvím množství odkazů, od Edgara Allana Poea až po Morriconeho motiv z westernu Kapsy plné dynamitu (1971). Výsledkem je záměrně unikavý, nejednoznačný a hlavně nepředvídatelný film, v němž se může stát opravdu cokoli. Podtrhuje to třeba několik obskurních, záměrně laciných digitálních záběrů nebo krvavý masakr, který se odehraje zničehonic.

Především je však snímek podmanivě ironický, hravě komentující americkou historii i mentalitu a tepající i do filmařské indie scény. Díky natáčení na 16mm kameru totiž obraz připomíná nízkorozpočtové nezávislé tituly z 90. let, přitom se však odehrává v současnosti. Williams tím vytváří jen jeden z mnoha zjevných kontrastů, na nichž svůj drze pitoreskní debut vystavěl.