Jak zlanařit Michaela Jordana? Air není filmem roku, ale zdařilou reklamou na tenisky

Zbožňovaný dokumentární seriál Poslední představení (známý spíše pod původním názvem The Last Dance) před třemi lety dokázal, že mýtus kolem Michaela Jordana a jeho šesti titulů šampiona NBA je stále živý. V 90. letech, kdy byli Jordanovi Chicago Bulls na vrcholu popularity, se z loga Býků a červenočerné kombinace barev stal globální fenomén, jehož věhlas dalece přesáhl hranice basketbalu. Nespočet dětí tehdy nosilo kšiltovku či rovnou dres s Jordanovým číslem 23 a Poslední představení ukázalo, že i s odstupem dvou dekád se lze na tuhle nostalgickou vlnu snadno naladit.

Úspěchem série se zřejmě nechal inspirovat i začínající scenárista Alex Convery, když roku 2021 rozepsal do podoby celovečerního snímku Air: Zrození legendy jedno z jejích dílčích témat. Věhlas Michaela Jordana totiž byl (a stále je) spojený se značkou Air Jordan, kolekcí produktů vyráběných firmou Nike.

V roce 1984, kdy Jordan z pozice generačního talentu vstupoval do NBA, se Nike příliš nedařilo. Zatímco jejich výrobky (a především boty) nosila spousta běžců, mezi basketbalisty byly výrazně populárnější značky Converse a Adidas. Scénář Alexe Converyho tedy prezentuje miliardovou korporaci jako outsidera, jemuž se jen díky píli a obětavosti jednotlivců podaří odvrátit uzavření celé basketbalové divize a navázat spolupráci s jedním z nejlepších sportovců všech dob.

Zní to až pohádkově a není překvapením, že se jedná o další z mnoha byznysových variací amerického snu. Málokdy však sledujeme propojení bytostně amerických myšlenek s jednou konkrétní značkou, film tedy působí jako velmi profesionální reklamní video. Všichni navíc dobře víme, jak snahy tehdejších kravaťáků propagujících boty s fajfkou dopadly, je tudíž otázkou, zdali se musíme na tuto nablýskanou propagaci vůbec dívat.

Jednoduchá odpověď je, že nemusíme. Converyho scénáře se totiž chopilo osvědčené duo Ben Affleck a Matt Damon, jež zaštítilo produkci i hlavní role, Affleck navíc snímek i režíroval. Stejně jako v případě oscarového Arga se ukazuje jako zručný řemeslník, který prostě ví, jak by měl vypadat zdařilý hollywoodský biják. Snad i proto se Air aktuálně pyšní téměř stoprocentním množstvím pozitivních recenzí na webu Rotten Tomatoes (konkrétně prozatím film chválí 74 ze 75 recenzí). Affleckovi se podařilo Converyho upovídaný scénář sestříhat do poměrně svižného tvaru, takže necelé dvě hodiny připomínající Sázku na nejistotu či dialogová dramata Aarona Sorkina (Sociální síť, Steve Jobs, Moneyball) vcelku bezproblémově utečou.

Snímek by proto šlo označit až za špičku kapitalistické propagandy, jelikož se mu daří příběh o dílčím strádání nadnárodní korporace vykořisťující levnou pracovní sílu třetího světa podat jako humanistický boj o ideály, jež přesahují jednotlivce. Činí tak ale však podvratného odstupu Amerického psycha a podobných sofistikovaných rýpnutí do reaganovských USA.

Hlavní postavou příběhu není Michael Jordan, jehož mladá reinkarnace se pouze několikrát objeví v pozadí, nýbrž lovec talentů Sonny Vaccaro. Ztvárňuje ho Matt Damon, díky jehož naivnímu výrazu ve tváři a pneumatice kolem břicha mu prostě musíme fandit. Vaccaro má za úkol lanařit budoucí basketbalové hvězdy, aby na palubovku chodily v botách Nike, na čemž spolupracuje se šéfem marketingu Robem Strasserem (Jason Bateman), designérem Peterem Moorem (Matthew Maher), obchodníkem Howardem Whitem (Chris Tucker) a nakonec i s CEO celé firmy Philem Knightem (Ben Affleck).

Vaccaro dokáže díky své intuici vytušit Jordanův ohromný potenciál a chce vsadit veškerý marketingový budget na svého favorita. Tomuto nápadu nefandí ani jeho nadřízení, ani samotný Jordan preferující konkurenční Adidas. Vaccarova přesvědčivost však nezná mezí a pro angažování budoucího člena basketbalové Síně slávy je ochotný vyvinout tlak i na samotné vedení NBA, které tou dobou zakazovalo sportovcům hrát v botách, jimž dominovala jiná než bílá barva. Důvodem byla snaha o uniformitu hráčů, což ale Jordan rozhodně nehodlal akceptovat.

Schéma sportovního dramatu ozvláštňuje spousta verbálních vtípků, založených na shazování korporátního prostředí. Knight proto obtěžuje své podřízené nevyžádanými buddhistickými moudry, Moore jezdí v důsledku krize středního věku na skateboardu a obtloustlý Vaccaro zarytě odmítá běhat. Ironicky působí i vzývání osmdesátkového fetiše, v poslední dekádě tak populárního – platí to pro šusťákovky pastelových barev, přenosné telefony v autech, interpretování dobových hitů v čele se Springsteenovým Born in the U.S.A. či úvodní koláže mapující řadu popkulturních fenoménů roku 1984.

Odlehčujícími momenty se snímek snaží dát najevo, že si od svého ústředního tématu zachovává střízlivý odstup, jenže opak je pravdou. Damonově charismatu obyčejného muže, který miluje basketbal a snaží se dělat svou práci co nejlépe, totiž bezmezně propadá. Práci celého marketingového týmu Nike pak prezentuje jako heroický souboj Davida s Goliášem, jenž má na jedné noze obutou adidasku a na druhé conversku.

Tato přetvářka jistě leckoho popudí, přesto se jedná o výrazně přijatelnější podívanou, než kdyby snímek natočil třeba král bezbřehého patriotismu Ron Howard. Affleck se drží víc nohama na zemi a v nejvypjatějších momentech, kdy výřečný Vaccaro jedná s neméně zarputilou Jordanovou matkou Deloris (Viola Davis), úspěšně balancuje na hraně patosu. Výsledek tvrdých vyjednávání, jenž přepsal historii marketingu, byl výsledkem Vaccarova vizionářství stejně jako tvrdošíjnosti Deloris, která svému synovi i dalším generacím sportovců pomohla vyjednat do té doby neslýchaně výhodné podmínky.

Affleck se nedávno opřel do Netflixu, jehož pásová výroba prý neumožňuje tvorbu dostatečně kvalitních titulů. Nutno uznat, že jeho už dvacátá spolupráce s Mattem Damonem je zcela kompetentním produktem, který dobře vypadá, příjemně utíká a nádavkem informuje i o specifickém tématu, jež je na okraji zájmu většiny sportovních komentátorů. Pokud vám nevadí poněkud pochybná ideologická rovina a s něhou vzpomínáte na basketbalové hvězdy 80. a 90. let, budete se bez problémů bavit. Ale řeči některých zámořských novinářů o filmu roku jsou rozhodně přehnané.