Dokument Východní fronta pojednává o válce na Ukrajině bez příkras a patosu

Titarenko působil jako zdravotník již po anexi Krymu v roce 2014 a 24. února 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se přidal k dobrovolníkům znovu. Režisér si na uniformu připnul kameru a zaznamenal mimořádně dramatické chvíle, kdy šlo o život civilistům, ukrajinským vojákům i řadě zvířat.

Druhý autor filmu, Vitalij Manskij, doplnil snímek o průvodní slovo, pasáže natočené u rybníka, kde ze sebe zdravotníci smývají špínu a krev, odpočívají a přemýšlejí o svých rodičích, historickém vztahu k Rusku a jeho proměně, k níž došlo po 22. únoru 2022.

Ve svém předchozím snímku Gorbačov. Ráj Manskij hrál myšlenkové šachy s někdejším významným sovětským politikem, nahlodával jeho mysl, ale Gorbačov nepovolil. Ve Východní frontě Manskij spolu s o generaci mladším kolegou přináší zprávu o válečném konfliktu, jeho otřesnosti, banálnosti a o obětavosti záchranářů tak, aby byl výsledný film co nejméně senzační a divácky srozumitelný.

Daří se to především prostřednictvím emotivních záběrů ze záchranných operací, při nichž záchranáři zadržují své pocity, ale mimořádně silné výjevy a situace v tu chvíli dopadají na publikum. Titarenko natáčí doslova vše, od zprávy z vysílačky, že armáda má raněné, přes hektický průjezd městskými zátarasy až na místo, kde musejí naložit raněného do sanitky, postarat se o něj během převozu a dostat ho do nejbližšího zdravotnického zařízení. Adrenalin v ten moment divákovi vystoupá až do hlavy a sledující drží palce všem zúčastněným od řidiče přes zdravotní personál až po vojáka, který měl vážné poranění v oblasti páteře. Titarenko snímá scény jak z pohledu řidiče, tak z prostoru sanitky, kde zdravotníci bojují o mužův život. Podobá se to mimořádně autentickému videohernímu simulátoru, jenže toto je zaznamenaná skutečnost.

Adrenalin střídá rozjímání u rybníka, kde si dobrovolníci snaží oddechnout a mluví mezi sebou o vztahu svých rodičů k Rusku i o tom, že pro ně vstup do zdravotního praporu byla samozřejmost. Po počátečních obavách i dříve zatvrzelí rusofilové z řad rodičů prozřeli. Manskij pojal svůj předchozí film o Gorbačovovi jako dialog, v novince Východní fronta se ale dovysvětlování a „vynucování“ odpovědí a názorů zříká.

Když mají Hospitalěri náhodou volno, vydávají se za svými rodinami, rodiči, ženami, dětmi, posedávají u dlouhého stolu s jídlem a pitím, přemýšlejí o tom, co bude, částečně z legrace i vážně řeší dárcovství spermatu pro budoucí generace, kdyby záchranáři při své misi zemřeli. Nikdo tu nepláče, i když je všem přítomným jasné, že se jejich nejbližší brzy zase vydají na frontu, aby zachraňovali životy ukrajinským spoluobčanům.

Pospolitost pro všechny zúčastněné mimořádně důležitá, nikdo z autorů filmu ale přítomné pokradu nezpovídá, nevyptává se po emocích a dalších tématech, která by třeba publikum zajímaly.

Scén zaznamenaných mimo frontové boje je ve filmu možná až příliš, důmyslně ale kontrastují s válečnou vřavou a dramatickými záchranářskými výjevy. Střihy překlápějící válečné drama ve scény nastalého ticha a rodinných dialogů tu mají vyjadřovat kontrast, v rámci téměř stominutové stopáže se však dalo krátit, aby byl účinek intenzivnější a působivější. Emocemi nabité scény střídají pasáže, kterým dominují dialogy nabité informacemi, jmény a faktografií. Ty občas nejde v rámci titulků učíst a člověk je poněkud ztracený.

Před závěrečnou scénou filmu se Manskij v autě ptá Titarenka, jak by jejich film mohl skončit. Ukrajinský rodák Titarenko připomene, že Cherson už byl osvobozen. Dodá však, že mnozí se z bojů vrátí domů a nebudou vědět, co dělat. Je válka a vše, co s ní souvisí, návykové? Manskij jde ve své otázce ještě dál. Jaký by byl scénář filmu, pokud by měl o konfliktu natočit sci-fi?

Titarenko popustí uzdu fantazii a zřejmě i touze všech Ukrajinců: „Rudé náměstí v Moskvě je v plamenech. Přítomní si rozebírají kousky Lenina jako trofej.“ Pokud bv měl Titarenko natočit fikci, došlo by k osvobození Doněcka, Luhanska a Krymu. Jenže realita je neúprosná, následuje střih a Titarenkův výjezd za záchranou party lidí z lesního zákopu.

Autoři dávají všem sledujícím najevo, že konflikt na Ukrajině je zdánlivě nekonečný, v řadě momentů překvapivý a mimořádně emotivní. Úděl dobrovolníků i vojáků je však jasný, bránit svou zemi. Režiséři to dokazují vlastním příkladem, bez patosu, neboť jeden z nich by mohl kdykoli na frontě zemřít. V neděli 28. března se nicméně oba představili na pražském Jednom světě. Do klasické kinodistribuce Východní fronta vstoupí 13. dubna pod hlavičkou společnosti Aerofilms.

Akční série John Wick má už čtvrtý díl, jenž trvá 169 minut. Bez herce Keanu Reevese by tento projekt nikdy nevznikl ani by neměl takový styl a atmosféru. Kolik lidí už John Wick zabil a jak si vede v historickém žebříčku nejsmrtonosnějších postav?