Víkendoví rebelové
72%
Jasonovi se ve škole posmívají, že nemá žádný oblíbený fotbalový klub. A protože chlapec si chce vybrat zodpovědně, jeho otec se zapřísáhne, že budou o víkendech objíždět utkání všech domácích mužstev, dokud se Jason nerozhodne. Během této odyseje po celém Německu se pak samozřejmě naučí docenit jak svého syna, tak i sám sebe…
Zpodobnění autismu v kinematografii a fikci obecně bylo vždy problematické. Lidé „na spektru“ jsou tradičně zobrazovaní jako fundamentálně odstřižení od zbytku lidstva, často až magickým způsobem. Autisté mohou být geniální matematici jako Rain Man nebo přímo komunikovat se záhrobím či světem na jiné úrovni existence jako v Babadookovi. Některé tyto stereotypy se jeví pozitivně, podtrhávají však elementární jinakost, kterou autistům intuitivně přiřazujeme. A přestože je jistě pravda, že jejich životní zkušenost může být výrazně jiná než ta statisticky běžnější, její zavádění do extrému ve světě fikce je na škodu.
Bude tedy zajímavé sledovat, jak si s tímto problémem poradí němečtí filmaři. Vzhledem k pozici Víkendových rebelů coby rodinné komedie pro mainstreamové publikum může být jejich dopad celkem značný, pokud se snímek například dostane do oběhu v televizním vysílání.
Z upoutávky se zdá, že je v tomto ohledu nakročeno dobrým směrem. Jason je fixovaný na čísla, což je běžné klišé fikčních autistů. Nikoli však ve smyslu, že by byl automaticky matematický génius, který z hlavy vynásobí jakákoli čísla. Místo toho se na ně zkrátka soustředí a zapamatovává si je, protože mu to pomáhá zorientovat se ve světě.
Od Víkendových rebelů rozhodně nemá smysl očekávat unikátní cinefilní zážitek, spíš odlehčenou rodinnou podívanou, jež má šanci poučit publikum a nenásilně napravit pár falešných představ o autismu. To však vůbec není málo. Výsledek se dozvíme 2. listopadu v českých kinech.
Podívejte se také na seznam nejlepších filmů roku podle databáze Kinoboxu.
