Videorecenze: Želvy Ninja jsou konečně praví puberťáci. Animák s nimi skvěle baví

Pubertálnost může být ve filmech otravná, tady je na ní ale postavená celá estetika. Film výtvarně stojí na pomezí dětinskosti a dospělosti, mezi 2D a 3D, mezi počítačovou a ruční animací, mezi realismem a silnou stylizovaností.

Michelangelo, Rafaelo, Donatello a Leonardo mají velmi odlišné povahy, zároveň jsou spolu bráškovsky naladění a propojení. Víc se tu zdůrazňuje, že puberta je obdobím, kdy tělo mutuje, hormony se bouří, kdy si dospívající připadají divní a vyloučení ze společnosti.

Poprvé je také dabují skutečně mladí herci. Poprvé mistra Třísku dabuje někdo, kdo umí bojové umění – a tady je to Jackie Chan. Ten sice dělá kung-fu, ale když už natočil Karate Kid, proč ne Želvy ninja. Jackie Chan je prostě univerzální mistr Yoda, pan Miyagi i Ratatouille.

Želvy Ninja: Mutantí chaos nemají nejlepší název. Ale je to zcela jednoznačně nejlepší želví film všech dob a je i lepší animovaný film o želvách než Červená želva. Nejvíce to připomíná poslední Spider-Many v paralelních vesmírech. Ale naštěstí tu nejsou paralelní vesmíry. Je tu jen New York, jenž působí nebezpečně a špinavě jako New York v 80. letech, ale jinak tu je internet a želví puboši tráví hodně času na počítačích a mobilech.

Věkově, etnicky i tělesným typem je posunutá i novinářka April O´Neal, která zatím dělá jen pro školní časopis. A ta škola se jmenuje Eastman High, tedy Eastmanova středí, ale taky Eastmanova zhulená. Jestli se nechytáte, je to narážka na Kevina Eastmana, který si Teenage Mutant Ninja Turtles vymyslel.

Mutantí chaos je především v první půlce výtečná komedie. Vtipná na první dobrou a vtipná i v druhém plánu se spoustou odkazů, umocněná se skvěle použitou hudbou. Druhá půlka děje už je víc klasický „akční film s poselstvím“, což je teď taková oblíbená, ale trochu otravná kategorie filmů. Želváci si musí rozmyslet, jestli je definuje víc to, že jsou jiní, stejně jako padouši, s nimiž by měli bojovat, nebo zda jim jde o to získat si přízeň lidí a být „normální“.

Na Mutantí chaos se vyplatí jít do kina s jakkoli malými dětmi a většina rodičů při sledování navíc zpětně objeví své vlastní vnitřní želví mutantí dítě. Škoda, že k filmu vám doma prodají jen popcorn, ne pizzu.