68%
Moonlight
- Drama
- Adaptace divadelní
Je v tom trochu méně počítání a díky menšímu počtu proměnných mám i větší úspěch. Obvykle se pohybuji mezi 80-90% úspěšnosti. Ukázka machinací z minulého roku vypadá nějak takto:
Tento rok byl však trochu jiný - poprvé se mi povedlo projít bez chybného tipu většinu ceremoniálu. S každou další vyhlášenou kategorií a proměněnou šancí tedy rostlo i moje ego a samolibý pocit dosahoval intenzity, jakou asi naposled zažil Zaphod Beeblebrox po vystoupení z Víru Totální Perspektivy.
Ke třem finálně vyhlašovaným kategoriím (režisér, hlavní herečka a film roku) jsem tedy přistupovala s pocitem, že by se mi tentokrát mohlo poprvé podařit uhodnout všechny tipované kategorie. Na Facebooku, kde jsem tou dobou již přes tři hodiny spamovala stránku Kinoboxu svými slinty, jsem se dokonce ocitla v přímé výzvě na tip, kolik sošek dostane La La Land celkově. Tipla jsem 7, redaktor Kinoboxu 6. Vyjmenovala jsem dopředu, jaké to budou kategorie a poté, co jich 6 vyšlo a byla před námi poslední cena, jsem se cítila opravdu neporazitelně.
Jelikož moje tipy zároveň sledují i lidé zde, v USA, kde žiji, multitaskovala jsem a komentovala předávání zároveň ještě v angličtině jiné skupině čtenářů a pocit, že jsem ve vítězném finiši, mne tedy opájel hned z několika stran. Ach ta marnivost!
V momentě, kdy Faye Dunaway vyhlásila poslední cenu večera a ohlásila, že mnou tipovaný La La Land se stal filmem roku, dosáhl můj narcismus svého životního vrcholu. Měla jsem poprvé stoprocentní úspěšnost. Náhlý příval takového úspěchu a slávy jsem ovšem nezvládla úplně elegantně. V 90 sekundách jsem stihla A) vychloubačně si provolávat sláva hned v několika jazycích a na několika místech internetu současně, B) zatančit doma před zraky přihlížejících necudně oslavný tanec, C) napsat několik emailů spolupracovníkům a rodině – ne nepodobných děkovným řečem, které mezitím zněly z pódia, D) zcela se zfetovat endorfiny, co zaplavily můj systém a E) ušklíbat se na Facebooku nad špatným tipem redaktora z Kinoboxu.
Ve chvíli, kdy mne zaplavovaly skutečně již naprosto orgasmické pocity a kdy jsem si představovala všechny ty zářné zítřky a sociální jistoty, včetně dovolené v Jugoslávii, se na pódiu začalo dít něco podivného: nastalo obskurní hemžení a panika a následně byl vyhlášen Moonlight jako ten skutečný vítěz. A začalo vysvětlování velkého omylu.
Na to, co se dělo v následujících minutách u mě doma, nejsem pyšná. Nebudu popisovat, jak to přesně bylo, ale uvedu, že ztrátu trofeje zvládli producenti La La Landu o mnoho lépe, než já ztrátu své stoprocentní neomylnosti. Najednou mi bylo jedno, že i tak jsem dosáhla svého rekordu. Těch 90 sekund s pocitem absolutní výhry bylo totiž příliš opojných. Vzpomněla jsem si na svoji oblíbenou knihu Růže Pro Algernon. Takhle se asi musel cítit Charlie, když mu opět klesla inteligence! A zanedlouho poté zemřel! Čeká teď smrt i na mě? Najednou mi navíc přišlo, že Damien Chazell, který se ve svých 32 letech stal nejmladším Oscarem oceněným režisérem v historii, je pro mne, (která ještě ani ve svých 38 letech nejenže nemám Oscara, ale navíc jsem v sobě právě odhalila novou a značně alarmující stránku osobnosti, a nyní se obávám, že se ze mě do několika let stane novodobý Patrick Bateman) pouze pobídkou k sebevraždě.
Od neděle uběhlo 72 hodin, během kterých jsem se intenzivně věnovala duševní hygieně a dala tak opět trochu vydělat svému terapeutovi. Předpokládám, že tak za 2 měsíce, a o několik tisíc dolarů později, budu schopna říct slovo Oscar, aniž bych měla tik v levém oku a v kapse se mi otevíral nůž. Navíc mi terapeut poradil vhodnou ventilaci své frustrace: změnit auditory! Mé daně od teď bude dělat kdokoliv jiný než Price Waterhouse Coopers, firma, co za to nedělní fiasko může! A teď mne omluvte, je čas na mou další dávku zklidňujících elektrošoků a skotských střiků.
