Moonlight (2016)

Ok, takže v roce 2017 stačí k získání Oskara za nejlepší film, abychom hrubě sestříhali tři životní etapy nezajímavého černošského homosexuála, proložili je řádkou těch nejpoužívanějších sociálních klišé o matičce feťačce, moudrém mentorovi-dealerovi či školní šikaně a pozlatili poetickou scénou o očištění v mořských vlnách. A přitom abychom jedinou linii vyprávění nerozvedli tak, aby měl divák šanci k hlavní postavě přilnout nebo poznat, co je mu vlastně primárně sdělováno - na příběh o vyrovnávání se s homosexualitou je ve filmu málo sexuálního náboje (no vlastně díky Bohu), na zpověď o adaptaci na vlastní prostředí je moc zkratkovitý a nepřekvapivý. Opravdu potěší jen věrohodní herci v čele s Naomie Harris, která by si paradoxně jako jediná Oskara zasloužila, a vymazlená kamera, jejíž součinnost s mrazivým soundtrackem buduje dobrých 80% celkové depresivní atmosféry. Moje oko pak ještě speciálně potěšila kráska Janelle Monáe, i když tu působila trochu moc..... studeně.

Emociální stránka funguje výborně. Jenkins nechá diváka sáhnout na pocity hlavního hrdiny a vtáhne dovnitř jeho osoby. Ačkoliv film nemá prakticky žádný děj a je sledem drobných událostí běžných dnů, nenudí. Jeho působení není proto založeno na síle příběhu, ale na prožitku. Chiron žije v místech odkud se těžko dá vyhrabat, zvláště pokud je matka feťačka a otec neznámo kde. Chironovi pomáhá chlapík, který dealuje drogy feťákům jako je Chironova matka. Diváku vyber si. Chiron není povolán k tomu, aby učinil svět spravedlivější. Učí se přežít. Nepomstí zradu přítele, ale hledá cestu.