Jaká je ideální délka filmu? Průzkum dopadl jednoznačně, lidé mají na dlouhé stopáže jasný názor

Jaká je ideální délka filmu? Průzkum dopadl jednoznačně, lidé mají na dlouhé stopáže jasný názor
Vykoupení z věznice Shawshank | 1994 Columbia Pictures
V potaz se pochopitelně brala celovečerní díla, jejichž charakterizace se dle různých usnesení odlišuje. Oscarová Akademie například stanovuje spodní hranici 40 minut, obecněji se však uvádí jedna hodina a v kinech i ve streamovací nabídce v podstatě nenajdeme celovečerák kratší 75, častěji však 80 minut. Za horní limit se považuje tříhodinová stopáž, která je pro mainstreamové publikum dlouhodobě hraniční a loni na ni dosáhl třeba oscarový vítěz Oppenheimer.
180 minut je však pro mnoho lidí, kteří sledování filmu neberou za zodpovědný koníček a hodlají se uvolnit a pobavit, už přespříliš. Podle výzkumu si pouze dvě procenta z respondentů, tedy čtyřicet lidí, představuje ideální film delší než 150 minut. Jen patnáct procent se domnívá, že tvůrci na své sdělení potřebují přes dvě hodiny. Konsenzus se ustálil na 92 minutách, což se obecně bere za krátkou stopáž vymezenou pro lehčí spotřební žánrovky.
Oppenheimer
Zabijáci rozkvetlého měsíce
Mission: Impossible Odplata - První část
John Wick: Kapitola 4
Napoleon
To odpovídá diváckým zvykům většiny dotázaných, kteří podle přidruženého reportu za poslední dva měsíce „přetrpěli“ průměrně dva filmy, u nichž by uvítali zkrácení. Většina projekcí se dozajista váže na stream, který s bohatými knihovnami vlastních i cizích snímků dominuje současnému průmyslu. Uživatel či uživatelka si mohou pustit devadesátiminutovou komedii do pozadí, popřípadě natřikrát překousávat dílo trvající přes dvě hodiny, což algoritmus Netflixu nebo HBO nezajímá. Jednou jste si titul pustili a na ničem jiném nezáleží.
V kině je to něco jiného a dlouhodobě se objevují stížnosti, že délka filmů se zbytečně prodlužuje. Rok 2023 by mohl vyprávět, když Oppenheimer (180 minut) soutěžil o diváckou přízeň třeba s Johnem Wickem 4 (169 minut), Mission: Impossible Odplata - První část (164 minut), Zabijáky rozkvetlého měsíce (206 minut) či Napoleonem (158 minut). Poslední dva tituly z produkce Apple TV+ přitom měly hybridní distribuční zázemí a nejprve exkluzivně putovaly do kin, kde při vysokém rozpočtu a tučné stopáži upřímně nemohly finančně uspět.
Streamovací konkurence a postkoronavirové uzdravování průmyslu skutečně způsobují, že filmy pro kina se dělají trochu jinak. Velká studia mají své nízkorozpočtové trumfy a horory od Blumhouse či animáky Universalu obvykle nepřekračují stominutovou stopáž. Většina projektů pro kina ovšem přejímá charakter společenské události a jejich délka může projekci učinit speciálnější – laicky řečeno, když už platíme stejný obnos za druhou Dunu (166 minut) i za aktuálně uváděný horor Tarot (91 minut), bouřlivá výprava na písečný Arrakis by alespoň mohla trvat déle a mít epičtější měřítko. Peníze se přece jenom snáze utratí s představou, že nad kyblíkem popcornu či nachos strávíme víc času.
Není přitom úplně pravda, že by průměrná délka filmů konstantně narůstala. Soustředíme-li se na především hollywoodský mainstream, stopáže tamních velkofilmů se různě natahovaly a zkracovaly v závislosti na soudobých technických či konkurenčních požadavcích. Slavné němé sci-fi Metropolis (1927) představilo průkopnické optické efekty v příběhu dlouhém přes 150 minut. Jih proti Severu (1939), dodnes nejvýdělečnější film se započtením inflace, oslňoval technicolorovými barvami 224 minut. Tvůrci vždy nastřádali minuty navíc, když pracovali na dílech vzdorujících tehdejším konvencím a vytvářejících vlastní divácké strategie. Letní blockbustery v dnešním formátu odstartovaly až s Čelistmi (118 minut roku 1975), ale jejich zárodek sahá do padesátých let, kdy Hollywood bojující s televizí hrnul desítky milionů dolarů do výpravných historických spektáklů jako Desatero přikázání (220 minut), Ben Hur (212 minut) či Lawrence z Arábie (216 minut).
Metropolis
Jih proti Severu
Desatero přikázání
Lawrence z Arábie
Kmotr
Publikum si obecně žádá kratší formáty, ale studia posílající svá díla do kin momentálně musí reagovat na konkurenci podobně jako v padesátých letech. Megalománie tehdy vyústila v krach studiového systému a nástup nezávislé generace mladých autorů utvářejících tzv. nový Hollywood. I tehdejší nejslavnější díla jako Kmotr, Vymítač ďábla, Rocky či první Star Wars ovšem měla kolem dvou hodin (a více) a těžko očekávat, že by všechny ambiciózní filmy na povel vyprávěly pod devadesát minut. Nabídka je díky streamovacím službám dost různorodá, aby si mohl vybrat každý – a v tom zatím tkví zásadní problém.
zdroj: Movieweb, Kinobox