Martin Svoboda

Francis Ford Coppola je velikán, který je ve svých čerstvých 85 letech za hranou toho, abychom po něm chtěli v klasickém slova smyslu „dobré“ či „uspokojivé“ filmy. Ne že bychom ho museli fetišizovat a stavět ho mimo hodnotící škály z nějaké úcty, nicméně exkurze do mysli člověka s jeho historií a vlivem musí nevyhnutelně přinést dvě hodiny podnětného materiálu, i kdyby byl výsledek těžký na skousnutí. Alespoň to si říkáme celou dobu, co sledujeme vznik filmu Megalopolis a vstřebáváme šílené historky z natáčení. Dekády vyhlížený opus má za sebou premiéru v Cannes a výsledek zřejmě nezklamává. V tom smyslu, že jde o právě tak neuchopitelnou podívanou, jak se dalo čekat.

Sérii Rocky se častěji pamatujeme podle jejích pozdějších zářezů, kdy slavný boxer v podání Sylvestra Stallona vlastnoručně porážel komunismus a do superhrdinské fyzičky se trénoval za zvuků řízné osmdesátkové hudby. Začátky této série byly ale mnohem skromnější, první díl měl blíž k realistickému a autentickému trendu sedmdesátých let a platil za čistokrevné drama. Tuhle atmosféru by mohl evokovat i chystaný film, který nyní hledá podporu na festivalu v Cannes. Jeho příběh sleduje život skutečné boxerky, jíž se někdy přezdívá „ženský Rocky“.

Není to tak dávno, co nás HBO obšťastnila zeleným a černým dvojtrailerem Rodu draka (House of the Dragon), který zdůrazňoval dvě strany ústředního konfliktu ve fantaskním Západozemí. Možná jste tedy nečekali, že se před červnovou premiérou dočkáme příliš mnoha nových záběrů. Nakonec ale přistává ještě jedna pořádná upoutávka, kterou budou moct opět ti nejvěrnější pečlivě pitvat záběr po záběru, protože obsahuje hned několik nových výjevů a vět.

Jistě není náhoda, že Martin Scorsese svěřil ve svém historickém dramatu Letec roli ikonické Katharine Hepburn právě Cate Blanchett – asi žádná současná herečka nemá stejně blízko k étosu ostré, nepřístupné, emancipované, ale také nesmírně charismatické a vtipné herečky, jež se pyšní mnoha rekordy ohledně počtu vyhraných cen. Blanchett dokonce v tomhle ohledu Hepburn poslední roky začíná šlapat na paty. V úterý oslavila 55. narozeniny a její kariéra dost možná stále ještě nedosáhla vrcholu.

Dnes považuje Americký filmový institut Někdo to rád horké (Some Like It Hot) za nejlepší komedii všech dob. V době uvedení ale podobné instituce dělaly vše pro to, aby snímek nevznikl. Odvážné dílo bořící genderová tabu zaštítili někteří z největších umělců své doby a od první myšlenky do posledního střihu se jednalo o tvrdý boj s konzervativními cenzory, jejichž moc se i díky existenci tohoto snímku začala hroutit. Dnes možná považujeme snímek za neškodnou rozpustilou zábavu, ve své době šlo ale o vrcholný akt rebelie. A přestože projekt provázely šťavnaté skandály, výsledné dílo rozhodně nepoutá pozornost pouze na základě historek okolo. Jedná se stále o skvělý film, který ani 65 let od premiéry příliš nezestárl.

Harvey Keitel patří jistě k nejcharismatičtějším hercům své generace. A vzhledem k tomu, že tu mluvíme o generaci nejživelnějších filmů z dílny es jako Scorsese, Campion a Tarantino, nejspíš si můžeme rovnou říct, že je jedním z nejcharismatičtějších herců vůbec. Filmaři mu často svěřovali role nezkrotných ďáblů za hranou zákona. Sám přitom deset let pracoval jako soudní stenograf. Dnes slaví 85. narozeniny a nezdá se, že by se chystal zastavit.

Filmař Paul Schrader, mimo jiné dvorní scenárista Martina Scorseseho, má zálusk na režii životopisu ikonického zpěváka Franka Sinatry. To je samo o sobě poněkud šťavnaté, protože jeho slavnější kolega se chystá už několik dekád realizovat vlastní Sinatrův příběh, kterýžto projekt se snad konečně dává do pohybu. Schrader to musí dobře vědět, nejspíš má o Scorseseho filmu i docela velké zákulisní povědomí, takže je z jeho strany zvláštní vstupovat do téže řeky. To ale není opravdovým zdrojem kontroverze, tím je Schraderova preference Kevina Spaceyho v hlavní roli.

Desátá léta se jistě zapíšou do učebnic kinematografie jaké éra, kdy komerčnímu filmu vládly komiksy. A ta dvacátá je dost možná budou následovat jako dekáda, kdy tato bublina bolestivě splaskla. Není to ostatně poprvé, kdy sledujeme v přímém přenosu, jak vychází mainstreamový trend z módy. A taky to není poprvé, kdy jsme svědky toho, jak si to producenti odmítají připustit.

Nebezpečná rychlost (Speed) se v roce 1994 stala nečekaným hitem. V pokladnách dokázala více než zdesetinásobit svůj třicetimilionový rozpočet a byla jedním z mála předmatrixovských zářezů Keanu Reevese, kde se hercovo specifické charisma dočkalo adekvátního docenění. Druhý díl se však stal jedním z nejpověstnějších propadáků devadesátek a série skončila u ledu. Jak Reeves, tak Sandra Bullock se ale nechávají slyšet, že jsou připravení na oblevu.

Vrána (The Crow) se nepochybně stala ikonickým filmem devadesátek a podařilo se jí přerůst gothic a emo komunity, z nichž tenhle příběh a jeho temně latexová stylizace vzešly. Bohužel si to vyžádalo mnoho zbytečného utrpení, jež mělo být pro filmaře poučením, že svou práci nesmí technicky a bezpečnostně podceňovat. Od premiéry filmu dnes uplynulo 30 let a negativní reakce na chystaný remake naznačují, že se stále jedná o ožehavé téma.

Fred Astaire možná strávil první tři dekády života ve stínu své sestry, nakonec se ale stal, alespoň podle Amerického filmového institutu, jedním z pěti nejikoničtějších herců všech dob. Málokdo by pak zpochybňoval jeho pozici největšího filmového tanečníka. A někdo by s chválou zašel ještě dál. Jeho talent a charisma se staly bezednou studnicí radosti pro miliony diváků a divaček, ale i inspirací pro další generace umělců. I mistři svého oboru jako Michael Jackson a Michail Baryšnikov ho jmenovali jako jeden ze svých největších vzorů.

Francouzsko-belgický Asterix jistě patří k nejúspěšnějším evropským brandům. Po premiéře v komiksových sešitech roku 1959 expandoval z mysli Alberta Uderza do knih, televizních seriálů a také deseti animovaných a pěti hraných filmů, samozřejmě velmi proměnlivé kvality a úspěchu. Samozřejmě neřekl zdaleka poslední slovo a chystá návrat jak v animované, tak hrané podobě.

Třetí a poslední řada Ivety, jež na Voyu startuje v pátek, byla od počátku předurčena k tomu být buď tou nejlepší, nebo nejhorší částí celého projektu. Jak se posouváme ke konci života Ivety Bartošové, mizí záminky oblékat nostalgické kostýmy a přehrávat notorické videoklipy. Zůstává žena, na jejíž konec prakticky v přímém přenosu čeká celý národ. A právě to nám tvůrci dávají. Souboj s alkoholem, buranské pěstní souboje o její srdce, únos do Itálie a vytlemený ksicht Pavla Novotného. Moře nedůstojnosti a ponížení nejen pro Bartošovou, ale ještě v mnohem větší míře pro celý ekosystém, který ji obklopil a spotřeboval. Od excentrických partnerů přes bulvár až po veřejnost, která celou tu mašinu krmila a živila svým zájmem. Zpodobnění toho všeho může být intenzivní a podnětné, ale také laciné a bulvární. Jak se s tím režisér a scenárista Michal Samir popral?

Svérázný český filmař Viktor Tauš nikdy nedělá věci tím nejjednodušším způsobem. Trailery na jeho Amerikánku se odehrávaly naživo v divadle. Pracoval s neherci z dětských domovů, aby zvýšil autenticitu díla, které přitom ani není stylizováno realisticky. Nyní se na poslední chvíli odsunula premiéra, vystačit si musíme s novým trailerem. Ten ale naznačuje, že má důvod zůstat trpěliví.

Superman, nyní již bez podtitulu Legacy, je jistě nejvyhlíženějším komiksovým filmem, v němž se rozhodne (nebo přinejmenším důsledně naznačí) osud nešťastného DC komiksového vesmíru na plátnech. Přestože tahle stáj měla s výjimkou marveláckého Spider-Mana ve svém portfoliu prakticky všechny široce známé komiksové hrdiny v čele s Batmanem a Supermanem, v posledních patnácti letech DC katastrofálně ujel vlak, což vyvrcholilo minulým rokem, kdy se mimo jiných katastrof stal Flash jedním z největších kasovních propadáků všech dob. Nyní dochází na lámání chleba a nový ideový šéf celého filmového DC James Gunn dostal za úkol napsat a zrežírovat největšího superhrdinu vůbec. Jestli neuspěje on, tak už nikdo.