Základní instinkt

Seznam památných průlomových rolí, které z herců a hereček přes noc učinily miláčky publika a navždy definovaly jejich kulturní image, je samozřejmě obsáhlý. K nejvýraznějším tandemům stříbrného plátna přitom náleží manipulativní spisovatelka Catherine Tramell a nepoddajné charisma Sharon Stone, jež v Základním instinktu (Basic Instinct) roku 1992 pořádně zamotaly hlavu a splašily hormony detektivu Nicku Curranovi v podání Michaela Douglase. Slavný erotický thriller vstoupil do zlatého fondu, přestože Stone režiséra Paula Verhoevena zpětně osočila z poněkud křiváckého přístupu. Nově přiznala, že před ní se v hledáčku studia nacházelo nejméně třináct jiných žen v čele s tehdy hvězdnou Michelle Pfeiffer. Sharon Stone totiž nebyla pro tvůrce dostatečně známá.

Když režisér skandálního, ale nesmírně chváleného Základního instinktu (Basic Instinct) Paul Verhoeven připravoval v polovině 90. let další odvážný film s erotickou náplní s názvem Showgirls, o hlavní roli stály snad všechny aspirující herečky Hollywoodu. Elitní striptérku v nočním lasvegaském klubu nakonec ztvárnila tehdy třiadvacetiletá Elizabeth Berkley, která měla jít ve stopách Sharon Stone. Místo toho obdržela hned dvě výsměšné anticeny, čelila nespravedlivé šikaně průmyslu a sledovala, jak její průlomový projekt tratí peníze a řadí se k nejhůře přijatým počinům dekády. To se ale po třech dekádách změnilo a Berkley vystoupila v muzeu filmové Akademie s ovacemi a smířlivým proslovem.

Bývaly časy (které pravděpodobně nejsou zcela zažehnané), kdy se i nejvěhlasnější herečky posuzovaly spíš podle tělesných proporcí a sexappealu než na základě talentu. A co víc, především producenti se to v přesvědčení o vlastní nedotknutelnosti nezdráhali otevřeně a názorně deklamovat. Dnes šestašedesátiletá Sharon Stone je smutným příkladem globální hvězdy, která se rozzářila hlavně díky obdivovanému vzhledu a podvodům průmyslu, který byl připravený její půvab vytěžit za každou cenu. Už ve svých memoárech The Beauty of Living Twice roku 2021 poplivala režiséra Základního instinktu (Basic Instinct) Paula Verhoevena a naznačila, že ji producenti nutili k sexu s hereckými kolegy. Tento kontroverzní aspekt nyní rozvedla v podcastu Louise Therouxe a přímo jmenovala zesnulého filmového mogula Roberta Evanse (1930–⁠2019).

O tom, že se Barbie v různých obměnách chystala řadu let, se toho v posledním roce napsala spousta. Mattel vždy chtěl, aby šlo o progresivní film, který zlepší veřejný obraz jejich brandu. Ale jen do té míry, aby to nečeřilo vody víc, než je nutné. Producenti tedy komunikovali se řadou filmařek a většinou s nimi nenašli společnou řeč. Barbie tak shodila ze stolu například komička Amy Schumer, která se ráda nechává slyšet, že snímek podobný tomu od Grety Gerwig mohla uvést o řadu let dříve, kdyby jen bylo studio ochotné jí dát zelenou o dekádu dřív. Není ale jediná.

Film Showgirls měl z Elizabeth Berkley udělat hvězdu první velikosti. Ostatně, duu Paul Verhoeven (režie) a Joe Eszterhas (scénář) se přesně to samé povedlo o tři roky dříve v Základním instinktu, který měl také erotickou příchuť a ze Sharon Stone udělal jednu z nejžádanějších žen Hollywoodu.

Příbuzenské vztahy jsou v Hollywoodu nezanedbatelné. Stejně jako ve většině obchodních sfér, v nichž vás předchází reputace vašeho rodiče nebo staršího sourozence. Za víc než století, během něhož platí především herci a režiséři za hvězdy, jejichž filmografie nabývají kanonických rozměrů, se vyrojila řada rodinných klanů s vícegeneračním rozsahem. Následující dynastie jsou v Hollywoodu nejúspěšnější z hlediska kvality i kvantity filmových děl, na nichž se podílely.

Dalším z festivalových megafilmů letošní sezóny, který je k vidění v Karlových Varech (a podle jeho označení logem Aerofilms lze očekávat i uvedení v širší české distribuci), je vítěz Zlaté palmy z letošních Cannes. Někdy je těžké slovy přesně popsat, v čem tkví kvalita filmového díla, v případě Anatomie pádu však stačí dvě: Sandra Hüller.

Koprodukční velkofilm Caligula vypráví děsivý příběh stejnojmenného římského císaře a tyrana, ale jeho kinematografická pověst z něj činí ještě atraktivnější záležitost. Kdo může za to, že něco tak velkolepého bylo ještě velkolepěji zpackáno? A co byl onen původní záměr díla?

Třicet let po prvním uvedení, které se konalo 21. května 1993, mají Žhavé výstřely 2 stále co nabídnout. Parodie beroucí si na paškál akční sérii Rambo či politická témata kolem války v Perském zálivu slízla rozporuplnou kritiku, která hlásila jednoduchou pravdu. Někdo se může u zesměšňování všemožných filmů potrhat smíchy, jiný shledává většinu z nepolevujících vtipů nevkusnou a lacinou.

Tento erotický thriller z 90. let viděli skoro všichni dospělí diváci a divačky. Proč byl tehdy tak skandální a nezvyklý? A co se z něj už přežilo? Při obnovené premiéře v kinech si můžete všímat věcí, které vám dřív unikly.