V hororu Tarot mládež umírá kvůli výkladovým kartám. Nezvratný osud z toho však není

Při psaní scénáře se většinou snažíte původní námět neustále vybrušovat a obohacovat o vedlejší motivy, jimiž své dílo odlišíte od četné konkurence. U hororů, které jsou jako žánr silně provázané s vlastní minulostí, to platí dvakrát tolik. A přece se zdá, že tvůrci Tarotu vzali jednoduchý výchozí koncept a na plátna kin protlačili přímočarý první draft, který má triviálně rozvržené motivace, zjevnou opakující se strukturu a dialogy, jež neustále osvětlují sebemenší zvrat a v zásadních momentech se opět vynořují ve formě vnitřních vzpomínek.

Scenáristé a režiséři Spenser Cohen a Anna Halberg si v podstatě půjčují zápletku, jakou pamatujeme například z povedeného teenagerského hororu Noční můry z temnot. Omladina si zahrává s prokletým předmětem a uvalí na sebe kletbu, která jednoho po druhém likviduje. Vykonavateli jsou pekelná stvoření, jež po chvilkovém teroru dokážou situaci narafičit jako sebevraždu či nešťastnou náhodu. Vyprávějte to ale zbylým přeživším, kteří musí rychle vygooglit starou astroložku ohánějící se konspiracemi a vymyslet, jak svůj nezvratný osud přepsat.

Tarot si rozhodně nehraje na něco, čím se už z principu nemá šanci stát. Jedná se o bezpečný mainstreamový horor s povědomými zvraty a bez jakýchkoli myšlenkových přesahů vyjma osvědčeného moralizování o lásce a o tom, jak je důležité hodit minulost za hlavu. Prvních deset minut se ani nepokouší tlačit na pilu a navozovat hororové vibrace, parta kamarádů si prostě užívá společný večer a všichni si vyslechnou tarotovou předpověď, díky níž získáme přehled o jejich povahách a také o pravděpodobném stylu, jakým je balíček karet sprovodí ze světa.

Jedním z členů obsazení je také Jacob Batalon, jenž se stále musí držet užvaněné pózy vyjeveného Spider-Manova kamaráda. Jeho postava není nesympatická, ale představuje šílený archetyp a mezi publikum a svět postav vkládá popkulturní bariéru, jakou při vší snaze nejde překlenout. Sledujeme horor, v němž hrdinové v autě poslouchají creepy pastu, přivolaní detektivové po prvních dvou úmrtích poskytnou radu „běžte domů“ a postava s nejvyšší kadencí vyřčených slov běduje, že „prokletí absolvuje poprvé“, když všichni směřují za vyšinutou stařenou v podání Olwen Fouéré z nového Texaského masakru a řady dalších žánrovek.

I když jsou tedy protagonisté ve smrtelném nebezpečí, z filmu v přítmí kinosálu vyzařuje pocit bezpečí a komfortu. Je jasné, co přijde dál, kdo asi přežije a jak ke zvrácení kletby může dojít. Nečekejte 130minutový ponor do investigativního vyšetřování, okultní paranoie a duchařské mytologie jako v případě zdařilé Prázdnoty. Tarot má sotva 90 minut a po chvíli přeladí na vyvražďování ve formě hororu To, v němž se klaun Pennywise proměňuje v největší strachy a úzkosti svých obětí. A záleží jen na tvůrcích, jak si s efektivitou jednotlivých scén poradí.

V tomto ohledu je těžké jásat a plácat po ramenou, neboť otravný lekačkový trend ve znamení bleskového úderu ze tmy a doprovodné skřípající hudby tu zvesela pokračuje. Princip Nezvratného osudu ale v kombinaci s ošklivými stvůrami zadělává na několik svěžích hororových scén. Za pochvalu stojí pasáž na mostě, v níž na auto s rozpípaným parkovacím systémem doráží neviděná hrozba. A přestože hrdinové v závěrečné fázi jako kdyby soutěžili, kdo vleze příhodněji a předvídatelněji pod kudlu, v podstatě odnikud vykouzlená sekvence se sadistickým kouzelníkem, pilou a nešťastnou dívkou v dřevěné bedně dohání přístupnost opravdu až na těch uvedených patnáct let. Krve se možná nedořeže, ale tenhle hororový akt je i díky dobrému střihu a halucinogenní atmosféře velmi intenzivní.

Škoda, že o přežití neusilují trochu zajímavější postavy. Klíčem je Haley, která má jako jediná i načrtnutou minulost a osobní vztah s bývalým přítelem Grantem. Karty jí tvrdí, že „láska bude její smrtí“ – ale copak by tak krutý verdikt opravdu nešel v rámci starého dobrého happyendu zvrátit? Jejich komplikovaná romance přitom postrádá emoční jádro, Haley je prostě vykládajícím prostředníkem a Grantovou nejnápadnější vlastností je tvrdošíjnost, s níž dlouho popírá, že by je vážně mohly vraždit tarotové karty. Každý tu má svou bezpečnou roli, a byť do kin proudí i řada hůř zvládnutých hororů pro mládež, tenhle jednoduchý přístup je vyčpělý už z podstaty. Sežeňte si raději remake Hellraisera, který před dvěma lety nabídl značně děsivější i oduševnělejší démonickou partii.

Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů podle databáze Kinoboxu.