Portrét královny je strnulá roajalistická propaganda, navíc třeskutě nudná

Bylo by trochu naivní, zbytečné a snad nepatřičné vybírat si náhodné výstupy v mainstreamových médiích a kritizovat je za to, že jejich přístup k odkazu Alžběty II. je příliš oslavný a nekomplikovaný a že přejímá propagandu „Firmy“, jak se v Británii přezdívá sešněrované instituci královské rodiny.

Ta se po krizi po smrti Diany Spencer výrazně poučila z následného PR fiaska, jež málem položilo monarchii, a vynakládá od té doby mnohem víc peněz a úsilí, aby její členové a členky vypadali veřejně tak dobře, sympaticky a přístupně, jak je to jen možné. Jde o náročný úkol vzhledem k tomu, že se jedná o skupinu lidí, jež ještě v 21. století věří, že je bůh určil jako nadřazené ostatním.

Jistě lze pochopit, že tento narativ je lákavé přijmout. Obdivovat se ideji hodné babičky, jež se nezištně obětovala národu. Ženy, jež během desítek let sezení na pozlacené židli a jezení sendvičů s okrájenými kůrkami, zatímco se jí nikdo v místnosti nesměl podívat do očí, která udělala víc práce než kdokoliv jiný. Budiž, je to hezká pohádka a je nepopiratelné, že ať zaslouženě, nebo ne, především v domácí Británii byla pro mnohé kotvou. Velká Británie si během její vlády prošla transformací z největšího impéria všech dob v obyčejnou zemi sotva držící pohromadě, takže přítomnost královské rodiny mohla pro mnohé vyvolávat alespoň iluzi toho, že vše je v pořádku, tedy jako dřív. Lze oponovat, že jde spíš o symptom problému, nikoli pozitivum. Můžete toho namítnout spoustu a ne stejně ostře jako v tomto textu.

Když pak nějaký dokument nabobtná na 77 minut a především je uváděný v českých kinech, nároky by přeci jen měly být vyšší. Smířlivost vůči vděčné vlezlosti padá a netrpělivost stoupá. V Portrétu královny Fabrizia Ferriho nás místo čehokoliv kritického (ne nutně ve smyslu negativního, ale podrobujícího analýze a rozmyslu) čeká opakování milionkrát slyšených frází o ikoně, která si jí jistě ani nepřála být, jak byla skromná.

Co z toho, že snímkem provází hypercharismatický Charles Dance z Hry o trůny (mimochodem seriálu o tom, jak zvrácený je feudalismus), když odříkává mrtvolně nekonfliktní věty dialogu o úžasné ženě, jež neměla jedinou zjevnou vadu. Jeho mírné zadrhávání naznačuje, že nejspíš necítil potřebu obtěžovat se opakováním, což jde rozhodně pochopit. Nejspíš každý by chtěl při takto rutinní práci shrábnout co nejrychleji honorář a hledat dveře.

Předmětem dokumentu je vyprávění o životě královny prostřednictvím jejích oficiálních fotografií. Toto téma přímo vybízí k reflexi budování veřejné persony. Víme nakonec s dostatečnou určitostí, že jak Alžběta, tak celá Firma byly vždy velmi zaujaté přesným způsobem, jakým smějí být vyobrazovány. V jejich veřejném působení není nic nahodilého ani spontánního, vše je důsledkem pečlivého rozmyslu a slouží konkrétnímu účelu. Tento dokument však s fotografickým materiálem zachází zcela bez potřeby zvážit opravdový kontext. Když se rozebírá nějaká portrétní fotografie, vyslechneme si nejčastěji ústy jejího autora anekdotu o tom, jak byla pořízena, jak to bylo humorné a jaká pocta byla s tou úžasnou ženou, jejíž záře překonává všechno ostatní, pracovat.

A pak se nějaký poddaný rozmluví o tom, jak měl fotku nad krbem a jak mu dodávala odvahu v nejtěžších momentech. Muži a ženy, jejichž identita a přítomnost v dokumentu není nijak vysvětlená (stylizovaní jsou prostě jako „náhodní lidé“), vysvětlují, jak byla Alžběta úžasná, jak moc se obětovala, jak její výjimečné úsměvy dozajista prozrazovaly čistou duši. Vzhledem k tomu, že jsou prezentovaní jako vox populi, má být asi v pořádku, že tu létají pochvalné věty bez sebemenší snahy je nějak ukotvit a tvářit se, že mají pro takový obdiv racionální důvod.

Film na nás prostě jen zvrací zástupy prázdných frází, snad aby nějak nabobtnala stopáž. Z dokumentaristického hlediska je to zločin. Kdyby světu vládl cinefil, zavíral by za tohle do vězení. Upřímně, i na TikToku najdete mezi mořem bahna lepší videa, která nastavují sebeprezentaci královny přesvědčivější zrcadlo.

Vážně nejde o to, že by tento film měl za každou cenu odhalit Alžbětu jako zlou ježibabu a monarchii jako frašku. Rozhodně v něm bylo místo na zasněný obdiv, který je jistě součástí královnina odkazu a je adekvátní ho dokumentovat. Ani největšímu roajalistovi by ale přece v šoku nevypadl monokl z oka, kdyby byl konfrontovaný s tím, že věci se dějí v nějakém kontextu.

Podobné portréty neexistují ve vzduchoprázdnu jako hezké obrázky, k nimž měla Alžběta maximálně pár excentrických připomínek ilustrujících její osobní arbitrární puntičkářství a smysl pro detail. Tento film vznikal ještě za jejího života, takže ho ani nejde omluvit vlivem národního smutku. Jedná se jednoduše o dílo, kde italský režisér bezvýhradně přijímá rétoriku Firmy a představuje dílo propagandy, kde desítky hlav oblečených v černé na černém pozadí levitují jako Holly z Červeného trpaslíka a předhánějí se, kdo se Alžbětě zaryje hlouběji do… Řekněme do přízně.

Možná je trochu hloupé vyčítat tohle jednomu konkrétnímu dílu v zástupu dalších, pak nicméně musíme kritizovat kurátorskou činnost, která ho přivedla až k nám. Proces, jímž se snímek dostal do české distribuce, by měl v ideálním případě znamenat, že stojí za pozornost. Tak tomu však rozhodně není. Loajalisté neuvidí a neuslyší nic nového a kritičtěji smýšlející publikum tu pro sebe nenajde ani sousto suchého chleba.