William Peter Blatty

Vymítač ďábla (The Exorcist), který měl v amerických kinech premiéru přesně před padesáti lety, není obyčejným filmovým hororem. Po Love Story (1970) a Kmotrovi (1972) byl dalším kasovním fenoménem dekády, kdy Hollywood přecházel od konzervativní studiové tvorby k modernějšímu apelu v podobě umělečtějších a tematicky často kontroverzních blockbusterů. Natáčení filmu o dvanáctileté Regan (Linda Blair), již posedne démon Pazuzu, bylo dle některých pamětníků prokleté, přičemž lidé v davech chodili na snímek slibující nepřístupné spojení temných aspektů náboženství se sexuálním podtónem. Legendární horor Williama Friedkina ovšem podává také zprávu o naději, lidské dobrotě a o božím zásahu v době Vánoc.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, pravil už před dvěma a půl tisícem let Hérakleitos. Přesto se zdá, že franšíza Vymítač ďábla vstupuje do týchž (a notně kalných) zatuchlých tůní s železnou pravidelností. A totéž nyní platí i o filmaři Davidu Gordonovi Greenovi, který oživuje a zároveň pohřbívá už druhou věhlasnou hororovou sérii. Není toho opakování už přece jen trochu moc?

Nedílnou a stále oblíbenější součást hororových snímků představuje takzvaný jump-scare, v češtině hovorově zvaný lekačka. Dochází k ní tehdy, když zdánlivě poklidné dění znenadání naruší děsivý záběr. Protagonistům se například za zády zjeví nadpřirozená bytost, popřípadě na ně cosi zaútočí z okolní tmy. Tyto okamžiky zpravidla dokážeme díky diváckým zkušenostem předvídat, ale některé lekačky zkrátka zaberou i na sebepřipravenější mysl. O těch nejpovedenějších nyní čerstvě diskutovali uživatelé Twitteru a výběr premianta nemohl dopadnout přesvědčivěji.

Vymítač ďábla, film, který diváky děsí i téměř padesát let po premiéře. Jeho scénář ale ani zdaleka není to nejstrašidelnější, co ho potkalo.