Ingmar Bergman

Bergman, skrz tvorbu jeho celovečerních filmů, trvající bezmála 40 let, probádal spoustu témat. Od manželských dramat, temného středověku po víru a náboženství. Klade velký důraz na psychologii postav a často nám ukazuje pohled přímo do jejich hlavy - střídání mezi realitou a tím, co si postavy pouze myslí nebo představují, je velmi časté (např. snímky ,,Sedmá pečeť” a ,,Persona”). Filmy, které spolu tématicky souvisí, pak rozděloval do takzvaných ,,tematických trilogií” (např. ,,Ostrovní trilogie” nebo trilogie zabývající se otázkou víry). Jeho snímky jsou kontroverzní, nezdráhají se explicitně ukazovat násilí, nahotu, sex nebo sebepoškozování. Drtivou většinu snímků si sám napsal a následně zrežíroval. I přes rozdílní témata, jsou jeho snímky pochmurné, depresivní, plné zoufalství, bezvýchodnosti a melancholie. Zabývají se hledáním smyslu života, smrtí a mezilidskými vztahy. V jeho dílech hraje hlavní roli samota a izolace, což podtrhuje drsná severská krajina, ve které se Bergmanovy příběhy odehrávají. Ne jednou, se děj odehrává na pustém ostrově, kde je symbol samoty a odcizení naprosto zřejmý (filmy ,,Persona” nebo ,,Hanba”). Dokonce i sám Bergman bydlel na ostrově, nesoucí jméno Fårö. Jeho filmová tvorba úzce souvisí s divadlem. Vystudoval divadelní vědu a následně se vrhl na režii dramatických kusů. Během sezóny režíroval divadelní hry a o prázdninách pak točil filmy. Divadelní postupy se pak promítají do jeho filmových děl. Dává velký prostor dialogům, často najdeme i dlouhé monology, při kterých se mnohdy postavy obracejí přímo na diváka (např. ve snímku ,,Hosté večeře páně”, kdy Thomas čte dopis od Marty. V Personě pak boří pomyslnou čtvrtou zeď úplně (ničící se filmový pás), v divadelní terminologii to lze označit zcizovacím efektem (který praktikoval například Bertolt Brecht). Filmy jsou povětšinou komorní, bez velkých davových scén, s minimem lokací, což v nás může evokovat divadelní jeviště. Co se stylistiky týče, Využívá dlouhých záběrů a velké hloubky ostrosti. V jeho černobílých snímcích využívá světelného kontrastu a ponurého nasvícení. Sám Bergman řekl, že je fanoušek tvorby Marcela Carného, který ve svých filmech ze 30. a 40. let, k tomuto ,,noirovému stylu” svícení taktéž tíhnul, pro Bergmana byl tak Carné z tohoto pohledu zřejmě zdrojem inspirace. Když pak Bergman začal natáčet na barevný film, barvu využíval ve prospěch narace a podtrhnutí emocí, které postavy prožívají - to je nejlépe vidět ve filmu ,,Šepoty a výkřiky”, kde má červená barva, takřka ,,hlavní roli”.