Co je malé, to je hezké, praví úsloví, které by americké novince českých kin Fremont slušelo. Film oceněný na karlovarském festivalu za režii sleduje s úsměvem dívku z Kábulu, která ve Státech hledá azyl, psychiatra, spánek a novou životní cestu.
Donya dostala za úkol předvídat druhým budoucnost. Svou vlastní však nevidí. Sympatická, i když nemluvná mladá žena se proti nepřízni osudu obrnila, nakonec ale přece jen doufá, že se stane něco víc. Příjemný snímek si ve Varech získal tak velkou přízeň publika, že ho uvidíme i v českých kinech. A to je dobře.
Cenu za nejlepší režii si z letošního karlovarského festivalu odvezl íránský tvůrce Babak Jalali, který dojal i pobavil porotu a publikum svým americkým filmem Fremont. Distribuční společnost Aerofilms ho i proto nyní uvádí do kin.
Imigrantka Dunia pracuje v továrně na koláčky štěstí a sama by v USA chtěla konečně nějaké nalézt. Na první pohled nenápadný, ale velmi příjemný film, co parádně pracuje s hlavní postavou a do toho předkládá jak sympatické humorné vložky, tak realistický pohled na život imigrantů. To vše po vzoru toho nejlepšího z nezávislé školy. Jarmusch a Kaurismäki možná našli svého režijního nástupce.
Pokud by snímek Fremont měl mít podtitul, mohla by jím být hříčka o (ne)štěstí: Fremont aneb jak nešťastná pracovnice z továrny na koláčky štěstí ke štěstí přišla. Krom toho, že tu postavy hledají právě štěstí, stejným dílem touží i po nalezení sebe samých a především prahnou po hlubokých mezilidských vztazích.
Jsou filmy, které člověk jednou zhlédne a už si na ně nikdy v životě nevzpomene. Potom jsou ale takové, které v něm zanechají nějakou stopu. Byť jde o jedinou myšlenku nebo pocit. Právě k takovým dílům se řadí také snímek Fremont. Citlivě zachycuje pocity přistěhovalců a lidí, kteří se ocitli v nějakém válečném konfliktu. Taková zkušenost totiž zanechá nesmazatelnou stopu. Velmi pozvolné tempo vypravování může být ovšem pro někoho neúnosné. Stejně tak jako černobílý obraz nebo dlouhé pasáže ticha. Pokud ale Fremontu dáte šanci, okouzlí vás svou prostou jednoduchostí, se kterou popisuje jeden nelehký životní příběh.
Fremont není jediný film z Varů, který přinesl tematiku emigrace a toho, co všechno s sebou přináší, respektive co člověku bere. Jeden z nejoblíbenějších snímků sedmapadesátého ročníku jsou Minulé životy jihokorejské režisérky Céline Song. V jejich středu stojí Nora, mladá dívka, která se ve dvanácti letech s rodinou přestěhovala z jihokorejského Soulu do Spojených států. Nechala přitom za sebou svého nejlepšího kamaráda Hae Sunga, se kterým ji po dvanácti letech absolutního mlčení pomohly opět spojit vznikající sociální sítě.
