Bellocchio dokázal velmi napínavou realitu velmi dobře přenést na plátno, podpořil ji velmi solidními hereckými výkony představitelů hlavních rolí. Speciálně papeže Pia IX., ale i Eduarda, které ho během života hrálo více herců. Snímek Papežův zákon ukazuje zvůli, kterou na lidech páchala (a páchá) katolická církev, jakmile dostane moc. Současně je ale natočen tak, že i když divák příběh chlapce zná, jen nerad od plátna odtrhne oči.
Vynikající herecké obsazení. Barbara Ronchiová a Fausto Russo Alesi v rolích Edgardových rodičů jsou ztělesněním lásky, zoufalství i zloby, které diváka musí zasáhnout. Skvěle vybraný a vedený je malý Enea Sala, jenž dojímá už pouhým pohledem raněných očí. Jeho ambivalentní vztah s papežem Paola Pierobona je díky výkonu obou velmi uvěřitelný. Co však Bellocchiovi už ve scénáři moc nevyšlo, je ono zakotvení do dějinných souvislostí.
Rozumím sice záměru skladatele přiblížit se dobovým reáliím, zachytit vážnost snímku a jeho náboženské motivy. Ve výsledku ale byla až příliš předramatizovaná a jakoukoliv scénu přebíjela. Jsem si jistý, že především mezi fanoušky klasické hudby si své příznivce najde, mně se do noty netrefila. Dokonce jsem pociťoval, že mě při sledování filmu ruší. Nebýt těchto několika zaškobrtnutí, jež rušila celkový zážitek, zapůsobil by na mě Belocchiův počin ještě silněji. Potenciál na to Papežův zákon má a opomenu-li zmíněná negativa, řemeslně je dobře zpracovaný a daří se mu vzbuzovat emoce.
Působivě natočené (kamera, hudba), ale zápletka je vyprávěná tak zvláštně a ambivalentně, že jsem se marně snažil vyvodit, co přesně se tím tvůrci snaží říct. A opravdu to vypadá, že se tím SNAŽÍ něco hlubšího říct.
Zatím poslední snímek italského mistra uhrane nejvíce, pokud nad ním přemýšlíme v rámci jeho rozsáhlé a tematicky kontinuální filmografie, v rámci tradic klasického filmového stylu či v rámci spirituálního rozměru. Jako samostatná jednotka je tento opulentní pokus ale příliš nevyrovnaný na to, aby divácky obstál, ani aby se s publikem snažil vést nějaký dialog.
Papežův zákon je pozoruhodný tím, že se k žádné z verzí explicitně nepřiklání, nic si nedomýšlí a nepsychologizuje. Minulost v něm připomíná rozepsaný, vprostřed otevřený pamflet: je prudce rozporná, nespravedlivá i nedořečená zároveň.
Co si z toho příběhu prodchnutého absurditou vzít za poučení? Především asi připomínku toho, jak bolestné a komplikované výsledky mívají lidské snahy o blaho druhých. Zejména ty prodchnuté urputnou ideologií.
