Plačící satyr

„Milý pane, měl jsem velikou radost, když jsem přečetl Vašeho Plačícího satyra. Je to krásná věc, myslím ještě lepší nežli Měsíc nad řekou. Nevím, co jí vytknout a co na ní měnit.“ Tak v červnu roku 1922 shledal novou hru Fráni Šrámka (1877–1952) tehdejší dramaturg Vinohradského divadla Karel Čapek, který ji zde také o rok později uvedl ve své režii. Po více než devadesáti letech tak na našem jevišti znovu vyroste zámeček paní Lídy Setumské, který slouží co letní zotavovna stárnoucím spisovatelům. Jednoho léta tudy jako motýlek prolétne šestnáctiletá Ančka, která vztahy mezi osazenstvem zámečku zamíchá vpravdě „turgeněvovsky“ a přítomné muže vyprovokuje k posledním tvůrčím i životním vzmachům. Ze řetězu utržené mládí tváří v tvář posledním věcem člověka. Už v názvu Šrámkovy komedie jako by se přetahovaly tóny radostné a rozverné s těmi melancholickými. Uvedení Plačícího satyra v Divadle na Vinohradech není jen přirozenou splátkou autorovi, který pro něj spolu s Karlem Čapkem a Františkem Langerem tolik dobrého vykonal, ale také návratem k šrámkovské citlivosti, jíž se nám jinak v dnešní době tak úzkostně nedostává. (Divadlo na Vinohradech)