Uplakaný únor asi není nevhodnějším startem pro novinku Bohdana Slámy s názvem Sucho, ale třebaže film v úvodu nastaví šablonu mladé dvojice ze znepřátelených rodů, s ekologickou variací na Romea a Julii zachází naštěstí rafinovaněji a nejednoznačněji, než zprvu hrozí.
Široce rozkročený a tematicky ambiciózní film Bohdana Slámy svou neuchopitelností a snahou přednést současný příběh s přesahem připomíná nedávná díla jako Buko či Modelář – v tom dobrém i špatném. Sucho může svou unikavou kombinací vzletnosti i přízemnosti provokovat či dokonce iritovat, přesto patří mezi to zajímavější a podnětnější, co v rámci naší kinematografie poslední dobou vidíme.
Bohdan Sláma se vrací režijně i scenáristicky a dokazuje, že má stále co říct. Pokud jste ochotni naslouchat. Vyprávění o pohnutých lidských osudech se sice částečně přetahuje o pomyslnou vůdčí roli s a environmentální kritikou o týrání znásilněné planety, jenže dohromady obě témata fungují jako odrazový můstek pro příběh, jehož kořeny vedou nejen hluboko do lidských srdcí, ale i do krajiny kolem nás.
Pokud jste fanoušky typicky českého filmového žánru "všichni jsou v hajzlu", tak si skutečně pošmáknete. Takhle kvalitního zástupce jsme tu dlouho neměli.
Slámův návrat na vrchol se úplně nekoná, přesto je jeho první film této dekády mnohem sympatičtější podívanou, než tomu bylo u jeho filmů za uplynou dekádu. Filmy málokterého lokálního tvůrce vypadají tak dobře, jak se tomu dá říct u Bohdana Slámy, potěší také zajímavé prostředí, které netěží pouze z moravské variace na italské Toskánsko a navzdory očekáváním nesází pouze na prvoplánovou moravskou variaci na Romea a Julii. Sláma nenatočil další Štěstí nebo Venkovského učitele, přeci jen ovšem ve formě Sucha dokazuje, že jde pořád o tvůrce, který by mohl v budoucích letech nadále minimálně příjemně překvapovat...
Drama pro mnoho věkových kategorií diváků, které se zabývá ekologií i rodinou, v druhé polovině svou pozornost stočí k vážné nemoci jedné z hlavních postav a náhle je hašteřivá atmosféra mnohem intimnější. Rodiče se nakonec od svých potomků naučí něco nového, jejich děti zase pochopí, že je potřeba určitá shovívavost a svět není černobílý. Žádný extrém není dobrý a udržitelný, ani snaha zcela si podmanit přírodu, ani snažit se odstřihnout od civilizace.
Na filmu je znát, že se chce vyjadřovat k aktuálním tématům, zároveň je ale prezentuje v příběhu o kontrastu dvou odlišných rodin, na něž se dívá nestranně s poukázáním na to, že své problémy řeší všichni na obou stranách barikády. Nejednoznačné postavy často balancují na hraně sympatičnosti a se stejnou ambivalencí se potýkají i sdělované myšlenky (nejen ty ekologické), jejichž vyznění se ve snímku ztrácí a zůstává jen jejich podstata, upozorňující na existenci problému. I to je nicméně záslužné a potřebné.
Záběry zvlněných lánů, jak je snímal Diviš Marek, jsou úchvatné, nepochybně náročná výprava je pečlivá, film má i docela dobré tempo. Pokud ale Sláma, jak sám říká, nechtěl nikomu ve filmu stranit ani nikoho soudit, nepovedlo se mu to. Autorský příklon k jedné z variant života je dosti zjevný.
