Maria Montessori

Na rovinu, životopisný snímek Maria Montessori mává praporem emancipace tak vehementně, že mužské plemeno – jak na plátně, tak před ním – se jen zahanbeně krčí. Přesto si novinka českých kin umí podmanit: díky dětem.

Maria Montessori je za mě krásný film a je velice dobře, že si tuto významnou osobnost dějin pedagogiky můžeme připomenout. Ostatně téměř každý člověk, co má děti, už o dané metodě slyšel. Ale kdo z vás věděl, kdo byla jeho zakladatelka? Troufnu si tvrdit, že asi menšina. Jednalo se přitom o velice zajímavou ženu, která prostě jen chtěla pomáhat těm nejzranitelnějším. I za cenu vlastního štěstí.

Maria Montessori jako lékařka, matka, partnerka, ale především progresivní pedagog v dobovém dramatu o zápolení jedné ženy s nepřístupným mužským světem. Až mrazivě to připomíná alegorické Chudáčky, což dokazuje, že boj s předsudky, směšnými společenskými pravidly a mužským šovinismem je bojem věčným a naštěstí ne vždy marným. Důkazem toho jsou tisíce škol po celém světě, kde metoda Montessori vrací hendikepované děti zpátky do nemilosrdné společnosti. Není to životopisný snímek ve vlastním slova smyslu, ale drama o vnitřní síle a odhodlání dělat věci tak, jak si zasluhují. Navzdory vlastním obětem.

Francouzsko-italské životopisné drama možná nenabízí nic převratného filmově, ale zabývá se velmi zajímavou osobností, jejíž příběh není příliš znám. Je možná trošku nešťastné rozhodnutí dávat fiktivní postavě stejně prostoru (ne-li více), jako té, která má reálnou předlohu. Sledujeme dvě hrdinky, obě matky, jedna z nich se svým dítětem chce být a nemůže, druhá by mohla, ale nechce. Snímek citlivě pracuje s emocemi i hereckými výkony, Marii Montessori ovšem poměrně idealizuje, což nemusí každému vyhovovat. Rozhodně očekávejme spíše emotivní podívanou, než že budeme z kina odcházet obohaceni o spoustu nových vědomostí.

Jedná se bezpochyby o feministický film, ve kterém však programové teze příběh v některých momentech přehlušují. Velice dobré srovnání: Chudáčci (2023) - rovněž silný feministický film poslední doby, který je ale ve své proklamaci ženské individuality méně doslovný. Nicméně je nutné zdůraznit, že Maria Montessori (2023) je teprve celovečerním debutem režisérky, přičemž se jedná rozhodně o důstojné uvedení do světa “velkého filmu”.

Rutinní, řemeslně ucházející medailonek o zlomku života významné historické osobnosti. I když jsem o Montessori nic nevěděl, většina filmu byla pro mě extrémně předvídatelná. Kdybych si přečetl dva odstavečky ve Wikipedii, výsledný efekt by byl téměř stejný.

Snímek je barvitým portrétem ženy, feministky, lékařky a pedagožky Marie Montessori. Zachycuje ji jako citlivou, moudrou a upřímnou ženu, která se jako každý člověk nevyhnula osudovým chybám. Ve snímku je několikrát zdůrazněno, že Maria žila pro svého syna a vše dělala pro něj, jenom pro něj, ale přitom s ním vůbec nežila a odložila jej kojné na venkově - tedy bylo to její zbožné přání, kterým se snažila uchlácholit sama sebe. Todorov nám tedy ukazuje, že i zde platí pravidlo kovářovy kobyly, která chodí bohužel bosa.