Billy Dee Williams
Herec
V podcastu Club Random se s Williamsem bavil moderátor Bill Maher a nestačil se divit. Herec vzpomínal na filmové zpracování Othella z roku 1965, v němž věhlasný Laurence Olivier hrál s obličejem potřeným černou barvou (tzv. blackface), aby ztvárnil titulní postavu maurského vojevůdce. Tehdy ještě akceptovanou, dnes však zcela nepřípustnou praktiku urážející černošskou část populace, ale tento afroamerický herec překvapivě před Maherem oceňoval a chválil.
„V čem je problém? Pokud jste herec, měl byste dělat cokoli, co chcete. Ať vás v zájmu role napadne cokoli, měl byste jako herec mít možnost to udělat,“ tvrdil Williams. Maher kontroval, že právě Williams přece žil v době, kde kvůli své etnicitě přesně tohle dělat nemohl a nedostal role, jež by mu příslušely. „Ale na tom přece nezáleží. Jistě že se to dělo, ale důležité je, že se o tom bavíme. Nechcete přece procházet životem s pocitem, že jste oběť. Odmítám neustále říkat světu, že jsem naštvaný. Nehodlám být naštvaný 24 hodin denně.“
Williams v rozhovoru řekl také toto: „Pokud mám být tvořivý, nechte mě být tvořivým jakožto jedinečnou osobnost. Nechci dělat nic jen na základě představ, že někdo je černý a někdo bílý. Jsem umělec. V tomto životě jsem tvořivou entitou.“
Stojí přitom za pozornost, že v jiném z nedávných rozhovorů v souvislosti se svou knihou pamětí What Have We Here?: Portraits of A Life říkal něco trochu jiného, totiž že herci by měli být tvořiví a nepřistoupit na krátkozraká a líná řešení – jako třeba použití blackface.
Mezi kreativní, ačkoli rovněž ne bezproblémová řešení lze zařadit třeba etnicky převrácené obsazení, s nímž přišel slavný britský herec Patrick Stewart v roce 1997. Toužil zahrát si právě roli Othella, zároveň se však chtěl vyhnout užití blackface. Vymyslel tedy řešení spočívající v tom, že postavy s původně tmavou pletí (tedy Othello, Bianca, Montano a část služebnictva) budou hrány bílými herci a herečkami, zatímco původní bělochy si zahrají černoši.
Stewartův nápad odmítlo londýnské Národní divadlo i Royal Shakespeare Company, podle nichž se jednalo o příliš citlivé téma, ale National Theatre v americkém Washingtonu, D.C. hru zinscenovalo. Přestože se Stewartovo pojetí dočkalo chvály za to, že tímto způsobem není žádnému herci jakákoli role zapovězená a že se takhle podařilo zachytit Othellovu izolaci v rámci etnicky odlišné společnosti, podle některých kritiků naopak došlo k neutralizaci rasové problematiky – jednoduše proto, že běloch obklopený černochy se necítí zcela stejně jako černoch obklopený bělochy.
Tento příklad Billy Dee Williams nezmínil, lze však předpokládat, že pokud mu nevadil blackfacem opatřený Laurence Olivier, s Patrickem Stewartem jako bílým Othellem by se smířil ještě snáze. Herec každopádně naťukl podnětnou (i když nerozřešitelnou) otázku, nakolik má svobodné umělecké vyjádření přednost před uvědomělým uvažováním nad celospolečenskými problémy.
Po zamyšlení se můžete podívat i na náš žebříček nejlepších dramat.
Zdroje: Club Random podcast, The Guardian, The Baltimore Sun
