Hororová klasika se vrací do kin. Jak Jekylla a Hydea viděl klasický Hollywood?

Novela Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona z roku 1886 ustavila subžánr gotického hororu, zhmotnila lidskou dualitu a stala se společensky zavedeným termínem. Univerzální téma a mysteriózní námět měnícího lektvaru láká i filmaře, kteří jej na plátna v různorodých podobách přenesli více než padesátkrát.

Poprvé po látce sáhli již roku 1908. Jednocívková adaptace na motivy divadelního převyprávění Thomase Russella Sullivana se sice nedochovala, ve své době však u diváctva zaznamenala úspěch a společnost Selig Polyscope Company, která se zaměřovala na adaptaci literatury, o rok později navázala další variací s explicitním názvem A Modern Dr. Jekyll, kde děj přesunula do soudobé Ameriky. Titul se také nedochoval. Etablující se Hollywood 10. let přinesl verzi z roku 1912, kde bylo vyzdvihováno herecké ztvárnění ikonické transformace, nicméně sklidila kritiku za laciné kulisy. Další adaptace o rok později vyobrazila proměnu prolínajícím se záběrem, což publikum na rozdíl od nešikovného make-upu okouzlilo.

Kuriozitou je rok 1920, kdy vznikly rovnou čtyři snímky. Mimo Hollywood slavný německý režisér F. W. Murnau natočil Der Januskopf. Námět svou temnotou přesně zapadl do formujícího se filmového expresionismu. Film sklízel nadšené reakce, přirovnávající dílo k dosud největší umělecké podívané. Hrstka dobových recenzí je bohužel to jediné, co se zachovalo. Vyzdvihovaný obraz Karla Freunda a strhující výkon démonického Conrada Veidta nám tak nejspíš navždy zůstanou utajené, ačkoli jistá šance nalezení díky rešerši filmových archivů stále existuje, jak už minulost několikrát dokázala.

V dubnu vyšlo středometrážní zpracování režiséra J. Charlese Haydona. Děj je situovaný do tehdejšího New Yorku a vyznění se od těch dosavadních liší. Hydeův narativ se odehrává pouze coby noční můra, která po doktorově probuzení slouží jako odstrašující příklad. Protagonista se rozhodne možný experiment opustit a upřednostnit víru v boha, jejíž vliv se pokusy snažil vyvrátit. Snímek lemují religionistické motivy a upozaďuje psychologickou rozpolcenost jedince.

Nezapadl pouze kvůli značně konzervativnímu vyznění, jež se nehodilo do začínajících „divokých 20. let“. Na vině bylo především studio Paramount Pictures, které je svým filmem o měsíc předběhlo. Čtvrtým přírůstkem byla komedie s Hankem Mannem, jež námětu dodala satirický a parodický rozměr. Ani ta se nedochovala.

První americká celovečerní verze je z němé éry také tou nejúspěšnější a herecká kreace Johna Barrymorea dala budoucím adaptacím pevný předobraz. Divadelní a filmová hvězda, do té doby platící za hereckého „hezouna“, dodala kontrastním charakterům patřičný rozptyl, těžící z křehkého balancování na hraně expresivity a umírněnosti. Versatilní grimasy podpořilo líčení, které nepřipomínalo papundeklové monstrum, jako tomu bylo dříve, ale odpudivou kreaturu s rozeznatelnými lidskými rysy. Na herectví lpěla i protagonistova první přeměna, vyhýbající se okázalým praktickým efektům. Čisté zlo diváctvu nikdy nebylo tak blízké.

Na tehdejší hollywoodskou produkci se jednalo o nebývale temný a násilím prostoupený titul, pohroužený v ostrých stínech, špinavých kulisách a vizuálně zpřítomnělém strachu. Výtvarné zpracování vraždy či noční můry zhmotněné obřím pavoukem sápajícím se po spícím doktorovi vyvolává husí kůži i dnes, stejně jako prostředí amerického podsvětí. Práce s tónováním filmového materiálu do modré barvy vytváří surreálný zážitek plnohodnotného hororu, jenž položil pevné základy následující dekádě populárních monster filmů od Universal Pictures, které z této estetiky čerpají.

Snímek se stal pro svou řemeslnou kvalitu a nápaditou práci s literárním zdrojem, když přidal postavy a přizpůsobil příběh filmovému vyprávění, kasovním hitem, ačkoli přesné údaje nemáme. Film o pět let později zparodoval Stan Laurel v komedii Dr. Pyckle a Mr. Pryde. Jeho popularitu o několik desetiletí později resuscitoval kultovní magazín Famous Monsters of Filmland. Do zvukové revoluce již žádná americká verze nevznikla.

S nástupem zvukové stopy se do Hollywoodu vrátil i rozpolcený Jekyll, což je pro prohnilý charakter tehdejších filmových magnátů více než příznačné. Roku 1931, opět pod hlavičkou Paramountu, kdy filmy netížila morální cenzura, vznikla erotikou nabitá adaptace. Ta těžíla ze sexualizované postavy barové zpěvačky, jejíž scény musely být o pět let později po znovuuvedení do kin vystřiženy. Podhoubí neřestí zrcadlí Jekyllův charakter a těží z hutně budované atmosféry. Stylizované herectví Friedricha Marche na hraně vyšinutosti společně s inovativními efekty publikum nadchlo a v rámci zvuku jde o solitérský počin, jenž se v rámci klasických adaptací těžko trumfoval.

Po cenzurních opatřeních se námětu chopilo MGM a v roce 1941 s bouřlivým Spencerem Tracym představilo vlastní, značně romantizovanou verzi. Za zmínku však stojí halucinogenní pasáže a rozsáhlé analytické studie psychologů a psycholožek, kteří na příkladu tohoto filmu ilustrují Freudovu psychoanalýzu. Snímek finančně uspěl, ačkoli ohlasy byla spíše smíšené. Pozoruhodné je i konání studia, které se zaštítilo morálním kodexem a odkoupenými právy a likvidovalo kopie deset let starých kotoučů konkurenčního studia, takže byly dlouho pokládané za ztracené.

Hollywood se k námětu dlouho nevracel, pokud nepočítáme komediální odnož Zamilovaného profesora Jerryho Lewise, animované skeče či hororové sequely typu Jekyllova dcera, nicméně v ostatních zemích vzniklo množství podnětných variací. Britské hororové studio Hammer Film Production, které látku ztvárnilo třikrát, roku 1971 vyprodukovalo titul Dr. Jekyll and Sister Hyde, kde snoubí doktorovu přeměnu v hříšnou ženu s implementací postav Jacka Rozparovače a Burkeho a Harea.

Italové přišli s exploatační komedií My Friend, Dr. Jekyll (1960) z prostředí prostituce, na jejímž konci se z doktora stane opice v zoo. Americká vlna blaxploitation přinesla Dr. Black, Mr. Hyde (1976), jenž osobitou trashovou estetikou komentuje rasové problémy. Anthony Perkins se vyřádil v koprodukčním čistokrevném slasheru Edge of Sanity (1989), kde do hry opět vstupuje Jack Rozparovač. Z četných televizních inscenací pak nejvíc vyčnívá verze s Michaelem Cainem z roku 1990.

Z Hollywoodu se Hyde vytratil a na čistokrevnou filmovou adaptaci se čeká již více než 80 let, ačkoli inspiraci lze vypozorovat u superhrdiny Hulka či černé komedie s Jimem Carreym Já, mé druhé já a Irena (2000). Není proto lepší příležitostí, než vyrazit do kin zpátky k adaptačním kořenům a nechat se unést podmanivou estetikou, která otevře nejtemnější stránky každého z nás i po sto letech.