Slavné propadáky: Metropolis - příběh průkopnické sci-fi, kterou si zamiloval Adolf Hitler

Příběh Metropolisu se začal psát v roce 1924. Tehdy navštívil Fritz Lang Spojené státy, aby se účastnil premiéry svého filmu Nibelungové: Smrt bohatýra. Když uviděl mrakodrapy New Yorku, inspirovalo ho to k natočení Metropolis. Poprosil svou manželku Theu von Harbou, aby napsala knihu, z níž bude scénář filmu vycházet. Základy přelomového snímku, jež definoval tvář moderní science fiction, žánru antiutopie a kyberpunku, byly položeny.

Zápletka byla poměrně triviální - společnost se dělí na boháče a zotročované dělníky. Každý svět ve filmu zastupuje jedna hlavní postava, konkrétně tu máme syna vládce Metropolisu Fredera (Gustav Fröhlich) a z prostého lidu krásnou Marii (Brigitte Helm). Snímek postupně směřuje k happy endu, kdy se oba světy propojí a dojde k potřesení rukou nejbohatšího muže města a obyčejného dělnického předáka. Tedy nic, co by již v té době neviděli diváci jinde. Prim v případě Metropolis měla hrát nákladná vizuální stránka.

Filmová společnost UFA původně odklepla Langovi (již tak celkem štědrý) rozpočet 1.5 milionu říšských marek. Natáčení započalo 22. května 1925 a navzdory velkým ambicím zvolil Lang do hlavních rolí nezkušené herce. Fröhlich měl být původně ve filmu jen součástí komparzu, ale na doporučení Harbou získal hlavní roli. Nezkušenou Helm si zase vyhlédl sám Lang na premiéře Nibelungové. Pro oba to byla velká herecká příležitost a oba svého rozhodnutí později hořce (a nejednou) litovali.

Fritz Lang byl známý perfekcionista, kterého jen tak něco neuspokojilo. A herci to mnohokrát pocítili. Helm byla například nucena natáčet scény robota v kostýmu, který řezal do kůže a dokonce několikrát omdlela. Podobnou zkušenost měl Freder - scéna, kdy padá Marii k nohám, se kvůli Langově puntičkářství natáčela dva dny a na konci už se Freder nemohl ani postavit. Ve scéně, kde Mariu pálí na kůlu, Helm šaty od ohně chytly a plameny ji lehce popálily. Co na to Lang? Ať se ihned převlékne, sjedou si to znovu znovu. Nechvalně proslulo též natáčení části filmu, kde je město zatopeno. Lang vzal 500 dětí z chudých částí Berlína a nechal je společně s Helm stát ve vodě, která byla záměrně na přání režiséra studená. Scéna se točila dva týdny. Herci si Langův přístup "užívali" 310 natáčecích dní, tedy skoro rok.

Vzhledem k tomu, že Lang rád opakovat záběry, dokud nebyl 100% spokojený, narostl rozpočet na ohromných 5 milionů říšských marek. V dnešní měně by to dělalo 200 milionů dolarů! Že nešlo o malý film potvrzují i následující čísla - ve filmu hrálo cca 37 000 komparsistů. 25 000 byli muži, 11 000 ženy, 1 100 holohlavců, 750 dětí, 100 lidí s tmavou pletí a 25 Asiatů. 

Film měl též (na svou dobu) neobvykle propracovanou kampaň. Román byl coby součást propagace publikován na pokračování v časopise a doprovázely ho fotky z natáčení. Cílem bylo vytvořit dojem senzace, kterou musí každý vidět. Problémy však vyvstaly již na slavnostní premiéře.

Ta se odehrála 10. února 1927 v UFA-Palast am Zoo v Berlíně a zúčastnilo se jí přes 1 200 diváků (mezi nimi i říšský kancléř Wilhelm Marx, ministři, poslanci, cizí velvyslanci či členové královských rodin). Hudbu zajišťoval kompletní orchestr pod taktovkou skladatele Gottfrieda Huppertze. Vzhledem k tomu, že původní sestřih filmu trval přes tři hodiny, učinili pořadatelé zhruba v polovině přestávku a už během ní bylo patrné, že reakce budou rozporuplné. Na konci večera sice celý sál povstal a odměnil tvůrce potleskem, současně ale se ale ozývaly kritické ohlasy. Například Luis Buňuel, který se později proslavil jako režisér, psal tehdy filmové kritiky pro madridskou La Gazeta Literaria a jakkoli oceňoval vizuální stránku Metropolisu, k příběhu měl pro jeho jednoduchost ohromné výhrady. Známý spisovatel sci-fi H.G. Wells pak rovnou ve článku pro New York Times prohlásil, že Lang natočil ten nejpitomější film, jaký kdy viděl. Lang se tak vlastně stal (dávno před nástupem digitálního Hollywoodu) nechtěným průkopníkem neúspěšných eposů, v nichž forma válcuje obsah.

 Ještě hůře si film (v rámci hodnocení) vedl u   běžných diváků. Nepochybně se na   rozporuplných reakcích publika podílelo to, že   na rozdíl od živého orchestru, jakým   dominovala slavnostní premiéra, si normální   kina musela vystačit s pouhým pianistou. Ten sice obdržel partituru speciálně upravenou pro klavír, i sebetalentovanější prsty ale nemohly velkolepý orchestr nahradit. 

Film v kinech obrovsky propadl (vydělal směšných 75 tisíc marek) a filmovou společnost UFA takřka zruinoval. UFA po premiéře nechala vystříhat asi čtvrtinu scén, americký distributor Paramount sestříhal film ještě brutálněji. Postupně se Metropolis "propracoval" na 87 minut (sestřih uvedený v roce 1984). Filmoví historici se léta snažili sestavit původní verzi, ale mělo se ale za to, že asi čtvrtina původního snímku je nenávratně ztracena. Naštěstí byl v roce 2008 v Argentině objeven sestřih, který pomohl vyplnit prázdná (tedy do té doby ztracená) místa. Obnovená verze Metropolisu měla po náročném restaurování premiéru v únoru 2010 na filmovém festivalu Berlinale.

Snímek se navzdory svému propadu a následnému mrzačení střihačskými nůžkami studií stal legendou. Jde o první filmové dílo, které UNESCO – v roce 2001 – zařadilo do programu Paměť světa, uchovávajícího kulturní dědictví lidstva. Film je také zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II (konkrétně je zařazen v kategorii filmů, které jsou významné svou morální hodnotou).

Největší ironií osudu je každopádně to, že ohromnými fanoušky Metropolisu byli i Adolf Hitler a Joseph Goebbles. A to byl Lang židovského původ.

Snímek je volně a legálně k vidění na internetu a podívat se na něj můžete níže. Jde o poslední (a současně nejdelší) verzi, která má 153 minut.