Abigail
70%
Také v ní berou Bettinelli-Olpin s Gillettem zprvu klasický koncept a otáčí ho vzhůru nohama. Máme tu šestici profesionálních kriminálníků, kteří po pečlivě naplánované operaci unesou dceru mocného muže. Jejich úkol je jasný – v opuštěném rozhlehlém domě držet dívku 24 hodin jako rukojmí a čekat, dokud tatínek nezaplatí výkupné. Jenže zdánlivě pohodová akce se začíná brzy komplikovat. Ve starobylém domě se dějí podivné věci, skupince zločinců začne jít brzy o život a navíc zjistí, že jsou v budově uvězněni. Stávají se lovnou zvěří, a jak začnou mrtvoly přibývat, zjišťují, že unesená holčička není tím, čím se zdá.
Abigail je totiž, a teď varuji před mírným spoilerem, upírka. Píšu mírným, protože se jedná o skutečnost, kterou studio prodává ve všech trailerech i propagačních materiálech a jde o hlavní promo trumf. Při sledování filmu ovšem znalosti upoutávek či plakátů spíše škodí a divák se tím ochudí o malý moment překvapení. První více než třetina stopáže se totiž snaží budovat tísnivou a místy opravdu hororovou atmosféru, v níž se postavy pokouší zjistit, co že se to tu sakra děje a komu mohou (či naopak nemohou) věřit. K tomu autoři předkládají jednotlivé indicie a sem tam se objeví i nějaká ta efektní lekačka. Budování napětí a nejistoty nedělá režijní dvojici žádný problém. Pokud však pointu okolo holčičky znáte, budete o značnou část napětí ochuzeni, protože už zkrátka víte, co bude následovat.
A následují zejména zatraceně krvavá, a naštěstí i poměrně zábavná jatka. Tísnivá a děsivá atmosféra se v tu chvíli změní v akční naháněčku po baráku, v níž si Bettinelli-Olpin a Gillett hrají s hororovými klišé, proprietami i svými postavami a servírují nám znovu zatraceně svižnou oddechovku, která se nebere většinu času vážně, je si vědoma svých mantinelů a postavy tu jejich prostřednictvím sestřelují svá či tvůrčí rozhodnutí správně načasovanou a vtipnou hláškou.
Hezky to utíká, jednotlivé konfrontace s vraždící holčičkou se mohou pochlubit vtipně vypointovanými dialogy a hlavní postavy ve svém jednoduchém nástřelu efektivně fungují. Vše pak směřuje až k explozivně brutálnímu závěru, kde se režiséři po vzoru Krvavé nevěsty znovu utrhnou ze řetězu. Tentokrát si ovšem nepomáhají parádní pointou, ale bohužel nelogičnostmi a až příliš pitomým scénářem.
Scénář je ostatně větší slabinou Abigail než světlo či česnek. Scenáristé si sice znovu chytře hrají s žánrem a často dokážou hezky zapracovat i fakt, že se postavy nechovají zrovna chytře a dělají zcela nelogické chyby (např. v průběžném porušování pravidel). Zároveň se tu ovšem hraje s faktem, že tentokrát je hlavními „hrdiny“ partička kriminálníků. A zatímco u některých protagonistů se dají jejich přečiny lidsky obhájit a divák jim drží palce, máme tu i jasné parchanty, jimž tu brutální smrt vlastně přejete. Jenže budování napětí v tom, komu mohou postavy věřit, zde příliš nefunguje, stejně jako jejich vztahy, které působí velmi nahodile a zkratkovitě.
Příkladem toho je právě finále, které je uspěchané a spojenectví jistých charakterů zde sice má své mírně vybudované základy, i přesto nedává moc smysl. A tak je to s Abigail v mnoha momentech. Zatímco někdy se to dá svést na záměrnou nadsázku, v jiných scénách se figurky chovají tak idiotsky, že už je argument o nadhledu spíše chabou omluvou neschopnosti scénáře přijít s něčím chytřejším.
Abigail pak nejvíce připomíná právě Krvavou nevěstu. Také zde tvůrčí dvojka hezky prodává kulisy staré budovy a může se opřít o sympatické obsazení. Nevěsta ovšem byla přeci jen zábavnější, režijně sebevědomější a mohla se pochlubit mnohem ráznější a divácky atraktivnější hrdinkou v podání kouzelné Samary Weaving. Ne, že by Melissa Barrera byla špatnou tahounkou, v porovnání se svou krvavou předchůdkyní jí ovšem přeci jen chybí trochu více charismatu a Dan Stevens ji ve své hezky záporácké roli snadno převálcuje. Abigail tedy má své mouchy a dalo by se říci, že v porovnání s Krvavou nevěstou a posledními Vřískoty se jedná o nejslabší kousek autorských parťáků. Pořád se ale jedná o dravý a zábavný hororový oddech, u něhož se budete spíše příjemně bavit než bát. Což pořád není úplně málo.
Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů podle Kinoboxu.
60%
Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett pokračují ve své sérii hororových jednohubek a znovu si hrají s žánrem pořádně krvavým a sebevědomým způsobem. I přes fajnové obsazení a osvěžující dětskou záporačku se ovšem tentokrát opírají o svůj nejslabší scénář, který se nedomyšlenost a přitroublé chování postav snaží schovat za uvědomělou nadsázku a doplácí také na propagaci, jež toho prozradila opravdu mnoho.
