Když už Ivetu Bartošovou ždímat, tak takhle. Málo mě znáš je povedeným doplňkem k seriálovému hitu

Název Málo mě znáš by mohl evokovat intimní portrét, který hluboce zabředne do osobního života slavné zpěvačky. Produkční zázemí na ryze komerčním Voyu/Nově by pak tvůrcům hypoteticky umožňovalo jakkoliv bulvární uchopení. Vůbec tedy není samozřejmost, jak svědomitě se režisér Tomáš Klein (jenž vloni celovečerně fikčně debutoval rozporuplným topolovským Citlivým člověkem) látky chopil.

Jeho pojetí života Ivety Bartošové si bere kus z těch lepších netflixovských dokusérií, které atraktivní námět využívají k tomu, aby představily nějaký širší, méně vděčný problém. Prostřednictvím Bartošové se tak ponoříme do české popkultury osmdesátých, devadesátých a nultých let a na tomto modelovém příkladu se dozvíme, jak se proměňovalo prostředí vystavené bouřlivým změnám.

Série tak tvoří užitečný doplněk k fikční seriálové trilogii Iveta, jež se silně stylizovaným způsobem soustředí na osobní melodrama. Málo mě znáš tomuto příběhu pokládá pevné základy a potřebný kontext a společně se oba projekty funkčně doplňují.

Mezi lidmi z branže na sociálních sítích nedávno kolovalo shrnutí z jedné ze schůzí televizních tvůrců okolo sdružení režisérů a scenáristů ARAS, z nějž vyplynulo, že podle zkušenosti dokumentaristů a jejich producentů se chce český divák dozvědět nové informace, nicméně takovým způsobem, aby nenarušovaly celkový rámec jeho uvažování. Jinými slovy se chtějí lidé dozvídat nové věci tak dlouho, dokud si na jejich základě nemusí začít myslet něco nového. Cílem ambiciózních dokumentaristů a dokumentaristek je samozřejmě právě vyzývat k reflexi a sebereflexi, což pokládá tvůrce a publikum do až antagonistického vztahu.

Málo mě znáš ukazuje poměrně zdařilý způsob, jak balancovat na této hraně. Strukturou a provedením jde o klasický životopisný dokument, který promptně opakuje milionkrát slyšený příběh o naivní a skromné dívce, kterou semlel mediální popkulturní kolos – tento narativ o Ivetě Bartošové známe, a tento narativ chceme slyšet zas a znova. Tvůrci tuto naši potřebu uspokojují v dostatečné míře, přesto tu a tam vystrčí tvůrci růžky a předají nějaký střípek informace, která notorický sled událostí rozšiřuje.

Samozřejmě, že Tereza Pergnerová bude šířit spíš pozitivitu a úctu, plně podpoří obraz Bartošové jako smutné krásky odsouzené k tragickému konci. Oproti tomu hudební publicista a autor diskutovaných životopisů Pavel Klusák dodá trochu hrany ohledně zákulisního byznysu, politikaření a pletichaření. Stejně jako vysvětlí, čím se Bartošové nekonečná pokora a skromnost hodily režimní propagandě. A abychom Pergnerové nekřivdili, v posledním dílu právě ona popisuje uměleckou stagnaci Bartošové v poslední fázi její kariéry – žádný z respondentů tu pouze nemluví do větru.

Jako mnoho děl, která volí zlatou střední cestu, budou nespokojení hlavně ti, kteří by chtěli jasně formulovaný dokument, který jde ve vytyčeném směru do hloubky. Tím Málo mě znáš rozhodně není. K osobě Ivety Bartošové se prakticky nepřiblížíme. Sledujeme především její pohyb ve veřejném prostoru a to, jak s ní jako s brandem zachází publikum i další lidé z oboru. Poslední část série, když už byla Bartošová víc bulvární figurou než plodnou zpěvačkou, se začíná jejímu osobnímu životu věnovat o kus víc. Opět ale jen na rovině, v níž to je relevantní pro mediální prostor. Na jednu stranu se tvůrci vyhýbají tomu spadnout do bulváru, na druhou se před námi ani na okamžik nezjevuje osoba z masa a kostí.

I ti, kteří ocení právě odstup a zaměření na širší kontext, však budou mít možná pocit, že nedostali dost. Že tvůrci až příliš dávají pozor, aby se neustále vraceli k „příběhu Popelky, jen se špatným koncem,“ který sám o sobě není příliš konfrontován. Je přitom třeba si uvědomit že Bartošová chtěla být vnímaná jako bezbranná naivní žena s čistým srdcem, která je po uši ponořená v bezohledném prostředí. Neznamená to, že šlo o kompletní performanci vycucanou z prstu, jedná se ale o konstrukt založený jednak na autentické zkušenosti, ale pak také na redukci vlastní osoby výhradně na tuto zkušenost. Dokument tuto skutečnost naznačuje, ale dál s ní nic nedělá. Jednoduše na to nemá prostor. Aby mohli tvůrci říct aspoň něco, musí tuto rovinu reality přijmout jako fakt.

Problémem většiny dokumentů je přílišná délka, v případě Málo mě znáš by však paradoxně pomohlo o sérii kus prodloužit. Aby se zachoval divácky vděčný rámec převyprávění dramatického příběhu, ale zbylo i víc místa na jeho rozšíření. Tento dokument je přesto velmi dobrým znamením ohledně Voya a jeho tvorby. Je možné si představit například i rozšíření původních kriminálek tímto trochu opatrným, trochu bezpečným, ale také zodpovědným způsobem. Vůbec by to nebylo na škodu.