Věříte na lásku, nebo ve statistiku? Romantický hit Netflixu vás otestuje
Hodinu a půl dlouhý snímek sleduje patálie dvojice mladých lidí, která se několikrát během jednoho dne sejde a zase rozejde. Nejprve se setkáme s diblíkovsky roztržitou Američankou Hadley (Haley Lu Richardson), která nestihne let do Londýna na další svatbu svého otce, s nímž se poněkud odcizila. Na newyorském letišti se díky tomu setká se sucharským, leč milým studentem statistiky Oliverem (Ben Hardy), jenž se vrací domů do Anglie.
Oblíbené klišé romantických komedií tvrdí, že protiklady se přitahují, a tak si neukotvení dvacátníci hned padnou do oka. Během společného letu se jeden druhému otevřou, budování vztahu však zabrání jejich neschopnost vyměnit si jediný kontaktní údaj, a tak hrozí, že už se nikdy nepotkají. Ačkoli se vyprávění snaží brnkat na nervy publika naznačováním, že se něco takového může stát, v jádru se jedná o velmi konvenční, až pohádkově idealistický romcom, takže opravdu není třeba se obávat nějakých snah o originalitu.
Ty jsou zde spojené především s vypravěčkou v podání Jameely Jamil, která ztělesňuje řadu epizodních postav a vědoucně promlouvá k publiku. Zmiňuje spoustu přesvědčivých i zjevně pochybných statistik o každodenním množství zmeškaných letů či opuštěných životních lásek, přičemž občas jako deus ex machina nejisté postavy popostrčí správným směrem.
Filosof a sémiotik Roland Barthes psal v 60. letech o tzv. efektu reálného. Podle Barthese se v moderní literatuře vyskytuje velké množství detailních popisů prostředí a všelijakých předmětů, což neslouží posunu vyprávění, nýbrž jen vytvoření iluze realističnosti, jež má dodat fikčnímu příběhu na vážnosti a věrohodnosti.
Láska na první pohled se snaží dosáhnout něčeho podobného, co bychom mohli nazvat efekt osudového. Prostřednictvím neustálého zmiňování čísel navozuje dojem fatálnosti, specifičnosti daných situací, v nichž hraje stejnou roli náhoda jako rozhodnutí postav. Což je však něco zcela samozřejmého a pro každý okamžik života nevyhnutelného. Cokoli, co (ne)uděláme, je výsledkem našich záměrů kombinovaných s nepředvídatelnými a neustále se měnícími podmínkami našeho okolí. Jinak to ani být nemůže.
Hlavně pozitivně
Tento postup, který je ke konci už značně vyčerpaný a úmorný, však jen zakrývá bezpečnou konformnost celého díla. Pěkní lidé si povídají v pěkných prostředích předvánočního Londýna, k tomu hraje bezkrevný cover I Wanna Dance with Somebody (původně od Whitney Houston), dialogy plné floskulí zbytečně neruší a vytvářejí prostor pro pseudofilosofování nad Dickensovým citátem: „Je lepší dobrou věc mít a ztratit ji, nebo ji nikdy nemít?“
Chybí snad už jen vypuštění lampionu s nápisem „good vibes only“, aby byla pohodovost a oddychovost celého díla dotažená k dokonalosti. Nechybí ani příjemně nekomplikované poselství, že pro osud se vlastně musíme rozhodnout. A tak zatímco si vypravěčka čte ve Snu noci svatojánské a dočkáme se i mnoha dalších shakespearovských narážek, můžeme se nenáročně dojmout u filmu, kde vlastně nikdo není zlý, jen se občas dobrým lidem dějí smutné věci.
Podle bestselleru Jennifer E. Smith, jež je rovněž autorkou předlohy netflixovského romcomu Ahoj, sbohem a všechno mezi tím, který rovněž cílí na young adult publikum, tak celovečerně debutující Vanessa Caswill natočila přesně ten typ odpočinkové zábavy, jakou divačky a diváci leckdy chtějí. Potvrzuje to i globální úspěch tohoto titulu v podobě prvního místa na netflixovském žebříčku. Nelze se tomu divit, Láska na první pohled totiž vcelku spolehlivě dodává to, co slibuje.
55%
Naivní, pohádkové, předvídatelné. Čili přesně takové, jaké to má být. Nový romantický hit Netflixu vcelku úspěšně předstírá, že je něčím víc než jen tuctovou romanťárnou, ale pod všemi vzletně znějícími řečičkami o osudu a statistice předkládá stokrát viděný příběh o dvou heterosexuálních mladých lidech, kteří si k sobě trochu složitě musejí nalézt cestu. Někdo si pohrdavě odfrkne, někdo na tuto hru přistoupí a rád se nechá dojmout. Už před přečtením recenze jste nejspíš věděli, kam patříte.