Oscarový hit Drive My Car stojí na silných tématech a niterných emocích. Vypráví o nich ale úmorně rozvláčným způsobem

Slavný divadelní herec a režisér Júsuke Kafuku (Hidetoshi Nishijima) se vyžívá v řízení svého starého červeného saabu. Během angažmá na festivalu v Hirošimě, kde má inscenovat Čechovova Strýčka Váňu, musí kvůli místní tradici tuto radost nedobrovolně přenechat mladé málomluvné řidičce. Oba však během jízd na zkoušky postupně zjistí, že je spojuje více než jen záliba v řízení.

Nenápadný komorní snímek Drive My Car japonského režiséra Ryûsuke Hamaguchiho, natočený na základě krátké povídky Haruki Murakamiho, se stal po celém světě senzací oceněnou mnoha významnými cenami v čele s čerstvě uděleným Oscarem ze nejlepší cizojazyčný film roku.

Intimní drama stojí na silných tématech, o nichž pojednává s velkým citem a pečlivostí. Neprvoplánově se zde řeší především složitost vyrovnávání se s bolestivou minulostí a zármutkem, osobní vztahy a síla umění. Hlavními katalyzátory děje jsou náhlé úmrtí Kafukuovy manželky, jeho sbližování s odtažitou řidičkou a zkoušení slavné Čechovovy tragikomedie, jehož se účastní i muž, k němuž má Kafuku značně problematický vztah. Důležitá je také vícejazyčnost. Ve filmu se mluví převážně japonsky, jsou zde ale i Korejci, kteří japonsky neumí (a naopak), a jedna z významných vedlejších postav je němá a s ostatními komunikuje pouze znakovým jazykem. To je využité především v katarzní finální sekvenci, která naplno poukazuje na podobnost zkoušené hry s příběhem filmu.

V podstatě všechny zápletky a motivy, s nimiž Hamaguchi pracuje, mají ve snímku smysl a takřka všechny jednotlivé scény dokážou zapůsobit, aniž by se v nich dělo něco vysloveně okázalého. Veškeré myšlenky i emoce režisér publiku předkládá subtilně a bez náznaku patosu. Jedná se o křehké dílo disponující melancholickou atmosférou a náležitě úspornými hereckými výkony. A které se publiku žádným způsobem nepodbízí (není v něm ani jeden pokus o vtip či jakoukoliv nadsázku).

Klíčovou otázkou v tomto případě není, zda jde o chytrý, promyšlený a emotivní film (nepochybně ano), ale jak moc je/není divácky stravitelný. Drive My Car má totiž bezmála tři hodiny a po celou dobu je vyprávěný velice pomalu a rozvláčně. Už samotný prolog, popisující zvláštní vztah hlavního hrdiny s jeho ženou, trvá nevídaných čtyřicet minut (teprve pak se objeví úvodní titulky). Stane se v něm několik zajímavých (a trochu podivných) věcí, které jsou následně zužitkovány, jeho tempo ale opravdu není dvakrát zběsilé. A s následujícími více než dvěma hodinami to v žádném případě není jinak.

Jak už jsem zmínil výše, jednotlivé scény fungují většinou dobře, některé vyloženě skvěle. Film je však zkomponovaný jako série dlouhých minimalistických monologů a dialogů, které sice obvykle mají hloubku i emocionální dopad, jejich nepřetržité řetězení v kombinaci s kontraproduktivní extrémní stopáží ale dělá z jinak duchaplného počinu dosti úmornou podívanou, která se může pocitově jevit ještě mnohem delší, než ve skutečnosti je. Drive My Car se jistě dá charakterizovat mnoha různými pochvalnými slovy, „zábava“ mezi ně ale rozhodně nepatří.

Lidé, kteří mají rádi Murakamiho a Čechova (popř. kultivovaná japonská melodramata), zřejmě budou z filmu upřímně nadšení, protože v něm pravděpodobně najdou mnoho sofistikovaných odkazů a spojitostí s díly obou autorů. Jeho formální skromnost a pomalost hraničící s utahaností mi však bránily se na něj patřičně napojit a nechat se jím okouzlit tak, jako se to povedlo všem těm, kteří mu udělují vysoké hodnocení.