Jestli se rozzlobíme, budeme zlí slaví 50 let. Proč jde o nejpopulárnější film z dílny Spencera a Hilla?

Nedá se totiž říct, že by byl tento úspěch zapříčiněn úplně bleskem z čistého nebe, kdy byli herečtí parťáci Carlo Pedersoli (Spencer) a Mario Girotti (Hill) teprve na počátku své společné cesty a diváci jejich tradiční humor a bitky plné rychlých facek ještě neznali. Naopak, „rozzlobená legenda“ přišla v podstatě na absolutním vrcholu jejich slávy, kdy dvojice fungovala v naprosté symbióze a stejně tak byla napojena i na publikum, které už vědělo, co od tichého naprdnutého hromotluka a jeho ukecanějšího a hbitějšího kamaráda očekávat.

Jestli se rozzlobíme, budeme zlí je tedy v pořadí jejich devátým společným filmem z celkových 18 zářezů, pokud počítáme i zapadlý snímek Hannibal z roku 1958, v němž ovšem měli herci jen malé role a na plátně se vůbec nepotkali. Jejich společná herecká cesta se tak nacházela ve své polovině, v níž nám nabídli klasický příběh dvou zcela rozdílných hrdinů, kdy každý z nich chce získat vysněnou červenou buginu se žlutou střechou. Jenže napínavý závod skončí mezi nimi nerozhodně a než se stačí o majiteli stylové káry rozhodnout při soutěži v pojídání párků, zničí jim autíčko skupinka gangsterů, co zrovna demoluje tamní lunapark. A jelikož prosby hrdinů u mafiána, aby jim dal novou buginu, nezabírají, musí to jít časem i trochu po zlém. Ale co vám to tu vůbec vypisuji, však vy to moc dobře znáte.

Snímek je dnes považován za esenciální film slavné dvojky, v němž jsou zkombinovány všechny její silné atributy od vzájemného špičkování až po co nejnápaditější bitky. To je na jednu stranu pravdivé tvrzení, na tu druhou se však počin od jejich předchozích filmů výrazně odlišuje. Zpočátku se totiž dvojice specializovala na žánrovky a po prvním úspěchu s hitem Bůh odpouští, já ne! se usadila zejména ve spaghetti westernech, i když logicky trochu humornějšího a odlehčenějšího ražení. Nepříliš povedená Pomsta Černého korzára je dostala mezi piráty, Dva machři mezi nebem a peklem pak byli spíše dobrodružným kouskem, v němž se na vtípky zase v tak velké míře nesázelo.

Jestli se rozzlobíme, budeme zlí šlo ovšem z žánrového hlediska mnohem jednodušší cestou. Snímek je čistou komedií, nebo lépe řečeno groteskou, která snad ani ve svém základu nemohla být prostší. Tedy ne že by jejich předchozí spolupráce byly dějově a myšlenkově zapeklitými díly, v souboji o buginu se však zápletka dá shrnout do dvou vět, celá je naznačena hned v úvodu a nijak zásadně se během stopáže nerozvíjí. Jenže právě tato italská legenda asi nejlépe naplňuje rčení, že v jednoduchosti je mnohdy ta největší síla. Tvůrci totiž podali triviální zápletku s maximálním zápalem, bezelstností, nadšením a absolutním autorským srdíčkem, jemuž je opravdu snadné podlehnout.

Film se přitom od ostatních „spencer-hillovek“ liší také jménem režiséra, takže tak odlehčená a přirozená aura nebyla zpočátku zaručena. A nutno říct, že se jednalo i o dost nečekané jméno. Zatímco producenti i herecká dvojice často spoléhali na prověřené tvůrce a osvědčené řemeslníky, s nimiž natočili i několik filmů – např. v případě Enza Barboniho (Pravá a levá ruka ďábla či Dvojníci) a Giuseppeho Colizziho (Dva machři mezi nebem a peklem, Bůh odpouští, já ne!) – jejich nejslavnější film natočil Marcello Fondato. Což je režisér, který do té doby točil filmy s poměrně velkými ambicemi, jež se objevovaly na festivalech v Cannes či Berlíně. Odbočka k jednoduché fyzické komedii se tak zdála být velmi zvláštní a bylo ve hvězdách, zda tato kombinace může fungovat. Jenže možná právě i díky svěží režijní krvi počin i po 50 letech tak skvěle šlape a baví.

Jen málokdy se totiž narazí na tak svižně odsýpající produkt, který je výtečně vypointovaný snad v každé scéně, dokáže si skvěle hrát s diváky i žánry a ze své příběhové kostry i prostředí lunaparku ždíme naprosté maximum. Ano, můžeme argumentovat tím, že z velké míry dnes adorujeme film kvůli nostalgii a vzpomínkám na dětství, kdy jsme donekonečna přetáčeli VHSku. Jenže i přesto nejde komediálnímu hitu ani po půl století upřít perfektní komediální timing a obrovské množství nápadů jak v akčních pasážích, tak dialogových přestřelkách či vytěžení vedlejších postaviček. Řada scén v čele s pojídáním párků či hudebním vystoupením patří po zásluze mezi klenoty evropské komedie.

Velkou míru na tom samozřejmě má také akce, v níž herecká dvojice a producenti vytěžili tradiční koncept s neporazitelným hromotlukem a mrštným kolegou na maximum. Zásadní podíl na tom mají samozřejmě také kaskadéři. Na snímku tenkrát spolupracovali ti nejlepší z nejlepších a na akčních scénách je to znát už např. hned při úvodním závodě, v němž auta padají z lávek do vody, několikrát se po nabourání protočí či se jich zde několik objeví vzhůru nohama a jiní závodníci je tlačí dopředu.

Kaskadéři i herci šli do všeho naplno, což se projevilo i na zraněních. Legendární francouzský kaskadér Rémy Julienne v minulosti uvedl, že při scéně, v níž Bud Spencer ukazuje v lunaparku svou ohromnou sílu na atrakci rakety, se kvůli chybě zranili tři lidé. V nemocnici skončil také Terence Hill, jenž byl při natáčení finální bitky zasažen hozenou maketou lavice, které se nedokázal včas vyhnout. Herec tak odešel z nemocnice se čtyřmi stehy.

Naprostá odevzdanost a dle všeho velká legrace na place pak přinesly kýžené ovoce. Italská kritika byla sice zpočátku rozpolcena a řada novinářů film strhala jako tupou fackovanou, diváci si ovšem komedii po zásluze zamilovali a kina byla narvána k prasknutí. V Itálii přišlo na snímek přes 11 milionů diváků a v historické tabulce nejnavštěvovanější domácí produkce se řadí Jestli se rozzlobíme, budeme zlí na 14. místo. Jen pro srovnání, pouze o 100 tisíc diváků více vidělo v italských kinech westernovou klasiku Sergia Leoneho Hodný, zlý a ošklivý.

Pro Spencera s Hillem se jednalo o druhý komerčně nejúspěšnější počin kariéry, jenž tentýž rok korunovali ještě dalším hitem – Dva misionáře vidělo v italských kinech takřka 8 milionů lidí. Tím divácky nejúspěšnějším byl v jejich domovině Malý unavený Joe, který se v historickém žebříčku nachází s 14 miliony diváků dokonce na čtvrté pozici. Rozzlobený hit slavil úspěch nejen v Itálii a Evropě, ale také v USA, kam následně dvojice přesunula zápletky mnohých svých dalších filmů.

Úspěch Jestli se rozzlobíme, budeme zlí se jim ovšem nikdy překonat nepodařilo. I když zub času se na klasice samozřejmě trochu podepsal a italské retro písničky už mohou mnohým připadat otravné, pořád se jedná o precizně seskládaný komediální produkt, který je bezprostřední, zábavný a svůj akční i groteskní základ vymačkává na maximum. Komedie vstoupila do kin 29. března 1974, tedy ve stejný den, kdy slaví Terence Hill narozeniny. A za tento jeho dáreček divákům mu jsou mnozí nostalgici nejspíš dodnes po právu vděční.

Italskou klasiku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí si můžete pustit např. na Prima+. Podívejte se také na žebříček nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Wikipedia, Le Iene, Movieplayer.it