Začít musím trochu zeširoka. Za filmového kritika jsem se nikdy nepovažoval a nepovažuji, vždycky úzkostlivě dbám na formulaci filmový publicista. Profese kritika je pro mě vrcholem a nedostižnou metou, spojuji si s ní myšlenkovou, historickou i odbornou erudicí, zdravé sebvědomí namixované se zdravou pokorou nejlépe jedna k jedné, výstižnost při psaní, nezištnost v osobních ambicích, dar jisté prozíravosti atd. atd. Kritik je v mých očích někdo pevně rozkročený mezi profesemi historika, vědce, analytika, žurnalisty, psychologa, diplomata, učitele a vizionáře, což, připouštím, není nic snadného a samozřejmého. Nevím, zda jsme tu někdy takovou osobnost měli (A. M. Brousil to pro mě při vší úctě není) a mít budeme.
Pozici jakéhosi opinion leadera mezi filmovými kritiky si v posledních letech vedle Mirky Spáčilové nárokuje i Kamil Fila. Někdo ho vnímá jako rozzlobeného mladého muže nekompromisně pojmenovávajícího všechny neduhy současné české kinematografie, jiní jeho psaní vnímají jen jako takové intelektuálně nadmuté blogýskování, v němž se mnohem víc zrcadlí problémy a mindráky autora než kohokoliv jiného. Pro jedny je brilantní analytik, jiní v něm vidí obratného demagoga, který je schopen - obrazně řečeno - z barvy potahů odvozovat obsah motoru.
Oba přístupy jsou legitimní a možné a aspoň vyvolávají nějakou myšlenkovou cirkulaci v obci kritické i filmařské o tom, co, jak a proč by vlastně mělo fungovat. V Kamilově aktuální recenzi na film Signál mě ovšem překvapilo něco docela jiného. Cituji:
Pakliže Signál tedy nemá být rozjuchaná letní komedie, měli bychom přijít na to, o co vlastně jde. Jádro leží jistě už ve scénáři Marka Epsteina, který je podobně nenaplněnou a předčasně vyhořelou scenáristickou hvězdou jako Řehořek „hvězdou režisérskou". (V obou případech by se spíš než pilování talentu hodilo to raději rovnou úplně, nebo aspoň na nějakou dobu zabalit.)
Ano, chápu, někdy je potřeba volit ostřejší slova, aby vás bylo vůbec slyšet. Rozumím, že tvrdá negace je momentálně v Česku velmi čtená a populární, protože pro občany představuje aspoň nějaký ventil osobní nespokojenosti a frustrace, ale přece jen... říkat čtyřiadvacetiletému režisérovi resp. šestatřicetiletému scenáristovi, aby to zabalili? Úplně zabalili?
Opravdu ani náznakem Kamila nepodezírám, že oba tvůrce nabádá k sebevraždě. Mohl by si ale uvědomit, na to je Kamil starý dost, že umělcova duše je často velmi rozháraná, nevyzpytatelná, křehká a zranitelná, a že podobně silný výrok by v kombinaci s nějakými osobními problémy mohl kritizovaného celkem snadno dovést k nějakému neuváženému kroku. Účelem kritika by - tedy snad! - nemělo být zničit a zadupat do země, ale "jenom" věcně argumentovat a pojmenovávat.
I když ale vezmu druhý výklad onoho "zabalení", tedy rezignaci na svoji profesi, tak se musím ošívat neméně. Kde bere (kdokoliv!) právo na to někomu říkat, že je něčeho absolutně neschopen?! Notabene v disciplíně tak subjektivní, jakou je film a umění obecně?! Znovu jsem si to uvědomil nedávno u Ceny Magnesia za nejlepší studentský film roku 2011. Jeden z filmů finálové pětky sbíral mezi porotci buď první nebo poslední místa. Nic jiného! Prostě někomu se líbil hodně a jinému vůbec. Chápu, že Kamilovi se nemusí Signál líbit, rozumím, že může pohrdat Epsteinovou i Řehořkovou tvorbou en bloc, ale jak to že si ani na vteřinu nepřipustí, že tu třeba může být někdo, komu se jejich film/filmy líbí? Proč hned tak silný, absolutní soud? Zkusme příště aspoň pátrat po důvodech, proč lidé jako Roden, Polívka, Menzel a další našli ve svých nabitých diářích dva měsíce času na to, aby je strávili s těmito dvěma "diletanty"?
Tomáš Řehořek je selfmademan, jehož nepochybná zručnost (vyhneme-li se slovu talent) ho vystřelila do sfér vyšších, než byl v danou chvíli schopen kvůli svému mládí a životní nezkušenosti udýchat. Ale ve čtyřiadvaceti letech má za sebou čtyři celovečerní filmy!!! Který jiný český režisér to dokázal? Pokaždé to bylo s jiným producentem a pokaždé s kvalitními herci, takže ho nelze podezírat, že by byl produktem nějaké tlačenky či šťastné shody okolností. O své úspěchy (i neúspěchy) se zasloužil především on sám. A rozhodně bych si netroufl tvrdit, že ve svých necelých pětadvaceti letech je pro český film odepsaný.
Marek Epstein se stal kometou díky Ceně Sazky pro nejlepší nerealizované scénáře. V anonymní soutěži, kterou porotcovaly renomované osobnosti českého filmu (každý rok někdo jiný), zas a znovu vyhrával nebo bral aspoň druhá a třetí místa. Za televizní BrainStorm získal Elsu. Za Václava si z festivalu v Šanghaji odvezl cenu za nejlepší scénář. Na tiskové konferenci po projekci Signálu přiznával, že jeho scénáře se asi mnohem lépe čtou, než točí, i tak by si měl ale kritik dát tu práci a jeho scénáře si opravdu přečíst, když už je chce hodnotit. Rozdíl mezi vítězným scénářem a výsledným filmem je u Romingu obrovský, u Ryny velký, naopak u Signálu minimální atd. atd.
Doba je rychlá a agresivní. Filmová kritika se zvrhla ve zvrhlé závody, kdo dřív po návratu z projekce stihne napsat první recenzi, aby ve vyhledavačích byl nahoře a nahnal čtenáře pro svůj web. Kvalita se obecně v informačním světě zaměnila za rychlost. O to víc by se kritici se skutečnou ambicí na toto vyvolené řemeslo měli vyvarovat zkratkovitosti, povrchnosti a absolutních soudů. Mě nevyjímaje, pokud už se někdy pouštím do psaní toho, čemu se říká recenze.
kinobox.cz
