Glosa: Rodinný film aneb pes, který u toho zvracel

Glosa: Rodinný film aneb pes, který u toho zvracel
Rodinný film
Kdybych se díval na dokumentární film o potulných čoklech v Thajsku, neřeknu ani píp, ale tady jsme na poli dramatické tvorby a – jak se lze z rychlé rešerše na netu dozvědět – cvičitel měl pro natáčení k dispozici tři psy. Pro ně to byl zjevně vnucený kondiční test adeptů do USA NAVY Seals.  Vy, co jste film viděli, víte, že pes byl evidentně vržen či vehnán do mořských vln (a to opakovaně), a zatímco intelektuál jistě dumal o hloubce metafory a množství vrstev vyprávění, psovi se hlavou hnaly myšlenky o hloubce vody a množství slané vody, kterou psí žaludek ale fakt nesnáší. Dokladem budiž záběr, kde psův žaludek očividně protestuje jinak než třeba onen nespokojený divák intelektuál.
Také dlouhá pasáž, kde se pes musí dostat hustým porostem plným všelijakých větví a lián mě vytrhla z toku příběhu a musel jsem myslet na to, jak fajn se asi cítil střihač, když pak vybíral ty nejlepší klapky (a vyhazoval ty, kde psovi to provazolezectví až zase tak nešlo). Aby to nestačilo, pak si ještě musel užít monzunový déšť (pes, ne střihač a je fuk, jestli byl liják umělý, nebo reálný) a vzhledem k tomu, že se natáčelo v Thajsku, záběry ze zavazadlového prostoru letadla, kde pes kouše pletivo, protože díky tlaku a turbulencím zažívá mnohonásobně větší muka než člověk, byly s největší pravděpodobností natáčené skutečně za letu a nikoli v ateliéru. 
Distribuční materiál k filmu praví, že pes Otto „se stává symbolem rodiny, katalyzátorem jejích problémů“. Ano, to je přesně ta symbolika, kde mají lidé fakt těžkou hlavu v dlaních a zvířata se s nesnesitelnou lehkostí bytí noří pod mořskou hladinu a pak na břehu zvrací. Na otázku týkající se natáčení se psem režisér Olmo Omerzu, jehož tvorba mi je jinak sympatická, bezelstně odpovídá: „Měli jsme s sebou tři psy, které jsme přivezli z Prahy, ale jejich trenér Filip Novák s nimi pracoval už předtím. Jeho způsob práce je velmi zajímavý. Pro náš film bylo důležité, aby pes působil autenticky, abychom věřili, že je čím dál vyčerpanější a zoufalejší. Aby toho trenér docílil, používal mnoho psychologických triků: občas na jednoho psa např. volal jménem druhého.“ No, tak to zní skutečně lišácky. Myslím, že psovi v mořských vlnách s posledním zbytkem sil, je úplně u prdele, jak na něho volá třeba sám pánbůh.
Není to jistě poprvé ani naposledy, kdy si divák nebo tvůrce (na tom nesejde), bude klást otázku, kde je hranice, kterou při tvorbě nelze překročit. Hranice etiky. V případě Rodinného filmu, dle mého soudu, byla překročená.