mojmir.sedlacek

6 060
47. TopUživatel

Uživatel o sobě nic nenapsal.

Česká republika

    Hodnocení 3 745

    Komentáře 500

    Furiosa: Sága Šíleného Maxe
    Furiosa: Sága Šíleného Maxe (2024)
    8
    Je to jiné, ale ne špatné. Redefinice toho, jak by měl vypadat našlapaný akčňák 21. století se nekoná, Furiosa se Zběsilé cestě z hlediska adrenalinové živočišnosti a chaotičnosti rovnat nemůže. Nabízí však smysluplný a poutavý charakterový oblouk titulní postavy, jež je nepřekvapivě mnohem aktivnější figurou než Max v předchozím snímku. Osudový souboj okaté Anyy Taylor-Joy (na kterou si ale musíte dobrou třičtvrtě hodinu počkat) s tradičně trochu směšným a mytologizovaným padouchem Chrise Hemswortha má náboj, přesto je snad ještě zajímavější sledovat sociopatické šachy, které spolu hrají vyšinutí muži v čele tří městských osad. Novinka zábavně rozšiřuje svět, z něhož Zběsilá cesta ukázala jen drobounkou výseč, a zase jednou připomíná, že od uspořádání dystopické společnosti opravdu nelze čekat nic pěkného. Kamera, střih ani hudba nedrtí smysly tak intenzivně jako Zběsilá cesta, což leckoho jistě rozhodí, jako komplexní film o motivovaných postavách ve specifickém prostředí však snímek funguje vlastně lépe než předchozí Millerův hit. Není to tedy zcela bez výtek či zdvižených obočí, Furiosa ale za vidění na velkém plátně rozhodně stojí.
    Ragtime
    Ragtime (1981)
    8
    Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle…
    Duna: Část druhá
    Duna: Část druhá (2024)
    8
    Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit.

    Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.
    Válka policajtů
    Válka policajtů (2024)
    6
    Samotný film je ve výsledku velmi roztříštěný, motivicky i stylisticky nekoherentní. Například v překotně stříhaném úvodu slyšíme až kýčovitě přehnané množství klasické hudby, později se však s touto zálibou už vůbec nepracuje. Nelze se zbavit dojmu, že vidíme několik stylově různých filmů s touž hlavní postavou, které se dočkaly masivního sestříhání a slepení dohromady. Ukvapenost leckterých zvratů a posunů v příběhu může vést až ke ztrátě divácké pozornosti, přesto se tvůrčímu týmu daří nabízet dostatek poutavých momentů k tomu, aby film nepřestával bavit. Spíše než soudržný a pečlivě prokreslený příběh však Válka policajtů poskytuje depresivní vhled do skličující atmosféry panující u našich východních bratří v 90. letech.
    Zimní prázdniny
    Zimní prázdniny (2023)
    8
    Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat.

    Oblíbené

    Oblíbená díla

    Oblíbení tvůrci