Zarytý socialista a maják empatie Ken Loach s největší pravděpodobností završuje svou bohatou filmografii snímkem, který nejen trefně a poutavě (i když místy také naivně a černobíle) pozoruje konflikty na místech, jež britská vláda dlouhodobě zanedbává, ale také nabízí špetku tolik potřebné naděje.
Film má napětí, byť je do jisté míry předvídatelný. Signály, které Loach vysílá v době, kdy se rodí základy pospolitosti a vstřícného soužití, napovídají, že to vůbec nebude snadné a dopadne to spíš hůř než líp. Nešetří ale především silnými emocemi, které nenechají diváka lhostejným.
Určitý stupeň černobílosti, přispívající k údernosti sdělení, byl vždy součástí Loachova a Lavertyho rukopisu. Ve Starém dubu však prakticky rezignovali na ambivalenci, překvapení a kladení složitějších otázek. Postavy bez substance se zázračně mění dle potřeb scénáře a přímočaré vyprávění za sebe jen skládá hotové pravdy, o nichž netřeba víc diskutovat. Jde o poněkud paradoxní rys díla, které právě takto krátkozraký přístup k realitě odsuzuje.
Některé scenáristické nápady Starého dubu se jeví poněkud nadbytečné, tlačí na pilu. Hlavně je to dění spojené se psem TJe Ballantyna. Ale především jsou některé události zřetelně vedené celkovým ideovým směřováním a snahou o pozitivní vyznění filmu spíš než logikou děje.
Nakonec se britský umělec loučí s kinematografií dramatem, v němž chce vidět lidi překonat vlastní předsudky. Je to důležité humanistické gesto. A také skvělý film, právě proto, že své poselství dovede přinést zabalené do realistického, emotivního a zároveň uvěřitelného hávu.
