Pohřeb je odlehčeným soudním dramatem o rasismu i nepravděpodobném přátelství

Pohřeb se po festivalové tour v San Franciscu či Torontu dostává na streamovací platformu Prime. Jde o třetí celovečerní snímek režisérky Maggie Betts. V dokumentárním debutu Přenašeč sledovala silný příběh těhotné ženy s HIV, která se před zákeřnou nemocí snaží uchránit své nenarozené dítě. Jeptiška pak představuje pubertální novicku, bojující s vírou, měnícím se strukturou církve a se sexualitou. Režisérka ve všech dílech ohledávala hranice tradic, revizionismu a změn moderního světa v souvislosti s jejich dopadem na jedince.

Její komediálně odlehčené soudní drama není výjimkou, ačkoli Betts navracející se motivy variuje a využívá pro ně opět zcela odlišné žánrové rozhraní. Soudní dramata v posledních letech dostáváme především z evropské produkce na známých festivalech. Velkou cenu poroty z Benátek si minulý rok odnesla režisérka Alice Diop s pomalu vystavěným Saint Omer a letošní Zlatou palmu z Cannes pro sebe uzmula Justine Triet s mrazivě přesnou Anatomií pádu. Oba tituly subžánr spíše dekonstruují a nabízejí jeho odlišný výklad. Oproti tomu Pohřeb se otevřeně hlásí k předem stanoveným šablonám a na jejich půdorysu rozkrývá rasovou problematiku.

Příběh podle skutečných událostí nás vrhá do období 90. let energizujícím proslovem advokáta Willieho Garyho (Jamie Foxx), který jako pozvaný řečník v kostele afroamerické komunity strhává davy. Oproti tomu paralelně vidíme stárnoucího Jeremiaha O´Keefea (Tommy Lee Jones), jak si užívá slavnost v poklidu své široké rodiny na zahradě svého domu. Hned tyto úvodní scény jasně ustanovují hodnoty a vlastnosti protagonistů, jejichž cesty se velmi záhy protnou.

Willie je excentrickým advokátem, jenž už dvanáct let neprohrál případ a který velmi pečlivě dbá o svůj mediální obraz. Jeremiah je podnikatelem ze staré školy, vede rodinnou firmu organizující pohřby, spravující hřbitovy a sjednávající pohřební pojistky. Potýká se s finančními problémy a rozhodne se odprodat část poboček obřímu korporátu, který menší podnikatele postupně požírá. Dočká se však neférového jednání a rozhodne se je žalovat. Na doporučení si najme právě Willieho, jenž však o smluvním právu neví nic a žádný případ podobného rozměru nikdy neměl.

Čeká nás tedy souboj nepatrných jedinců s obří a mocnou korporací, jehož průběh je plný nečekaných legislativních objevů, šokujících zjištění v rámci křížových výslechů a především nejistoty, jak se pomyslné misky vah neustále přelévají. Snímek velmi zdařile ukazuje, jak moc je důležité získat si u poroty sympatie tím, co pomalu ani nesouvisí s případem. Klade množství otázek, podle čeho lze člověka vůbec hodnotit. Samotná obhajoba je pak spíš performativním vystoupením, kdy vidíme, jak si obě strany připravují úderné monology a koordinují se předtím, než vystoupí na pomyslném jevišti.

A jako jeviště je koncipovaná i celá soudní síň. Aktéři a aktérky procesu jsou vystavení reakcím veřejnosti, soudu a poroty, čemuž je podmíněný i styl snímání založený na centrálně komponovaných polodetailech a polocelcích. Filmový jazyk kompletně podléhá dialogům a herectví, na kterém příběh stojí. Případ je totiž o tom, jakou moc mají slova, když je k dispozici velmi málo důkazů. Výsledek tak ovlivňují výpovědi svědků či osob, které se společnostmi obchodovali.

Film se dostává pod kůží korupčním machinacím a rozkrývá šedou zónu, v níž velké korporáty nadsazují ceny produktů v chudých oblastech, kde nemají konkurenci. S tím se úzce pojí i problematika rasismu. Právě na Afroameričanech se slabým finančním zázemím se korporát snaží zbohatnout. Aby se pak před porotou ukázal v lepším světle, najme čistě afroamerický advokátní tým. Snímek tak, ačkoli dost povrchně, ukazuje, jak zneužitelná může být inkluze naoko. Zároveň problematizuje, do jaké míry neseme odpovědnost za svoje předky, jelikož dědeček jednoho z Jeremiahových advokátů byl členem KKK.

Tematika rasismu je zde organicky začleněná do soudního vyšetřování. Postupně zjišťujeme, že se do jisté míry týká každého z aktérů. Willie jako malý pracoval na plantáží, Jeremiah coby někdejší starosta zakázal shromáždění KKK a bílý advokát se vypořádává s předsudky, které jsou v jeho rodině zakořeněné. Snímek vcelku zdatně ukazuje, že svět není černobílý a že citlivou problematiku nelze řešit jednoduše. A byť v závěru balancuje na hraně explicitní moralizace, díky odlehčenému tónu a pečlivému rozkreslení vícera přístupů a osudů nezaujímá jednoznačné stanovisko, kdo je vlastně dobrý člověk.

I přes načrtnutí několika motivů jde však především o soudní podívanou se záměrem strhnout. Oslavuje silný příběh podceňované a znevýhodněné strany. Z hlediska výstavby se plně oddává tradicím subžánru, stejně jako Jeremiah dbá o tradici a odkaz rodinné společnosti. Ukazuje, že osobní linii nelze oddělit od té soudní, kde vše vyjde najevo. Nastoluje kontrastní povahy postav, podpořené odlišnými přístupy k herectví.

Jamie Foxx svou postavu excentrického obhájce s pestrobarevným šatníkem a okázalými gesty ztvárňuje stylizovaně a oproti ostatním přehnaně, což dává vyniknout povahově specifickému muži se schopností uhranout ostatní. Tommy Lee Jones je naopak umírněný a spoléhá více na výraz vrásčité tváře než na repliky. Tyto protiklady vytváří působivou dynamiku a dají vzniknout silnému přátelství dvou generačně i povahově odlišných mužů, které se formuje spíše v pozadí.

V závěru se jedná o velmi přímočaré a i přes několik dualitních situací jasně vyhraněné soudní drama, které je radost sledovat. Jakkoli snímku schází větší odvaha, ať už tematická či stylistická, po dobu dvou hodin díky vrstvícím se zápletkám udrží publikum v napětí a zprostředkuje intenzivní boj za spravedlnost.

Podívejte se na žebříček nejlepších letošních filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.