Na vysoké číhá peklo. Páté Insidious je důstojnou rozlučkou s hororovou sérií

Na scénu se vrací Patrick Wilson coby zarmoucený Josh Lambert, jenž právě přišel o matku. Jeho syn Dalton (Ty Simpkins) odjíždí na vysokou a odmítá mluvit s otcem, který od rodiny odešel. Oba muže pronásledují ozvěny Dálavy, jejíž pekelní vyslanci je ochromili, když bylo Daltonovi deset let. Otec i syn však nemají na dané události ucelené vzpomínky, a čím víc nyní nápor zrůdných bytostí lačnících po životě sílí, tím hlouběji pronikají do říše děsu i poznání.

Od té chvíle sledujeme v podstatě detektivní objasňování minulosti Joshe i Daltona. Vysokoškolák pátrá, co se mu opravdu přihodilo v jeho deseti letech, kdy jej dle rodičů postihlo celoroční kóma. Jeho otec se prohrabuje rodinnou minulostí a s pomocí doktorů chce přijít na kloub svému mizernému duševnímu rozpoložení. A do toho je stále častěji přepadávají vyslanci Dálavy v hororových scénách, které nesou charakteristický lekací rukopis série. 

Příběh tedy skýtá potenciál komplexního a zdařilého vyvrcholení. Ve dvou rovinách vede jednak diváckou pozornost, která se stáčí i zpět k prvním dílům, jednak svět filmu, jehož temnou odvrácenou tvář mohou postavy díky astrální projekci dobrovolně probádat. To místy ústí do sympatických hrátek s realitou a vše graduje událostmi, které ukazují již známé situace z dvojky novou perspektivou. Nemusíte si přitom úvodní části série pamatovat, abyste byli plně v obraze. Naopak, pokud je vaše amnézie v tomto ohledu podobná těm, kterou prožívají hrdinové, může to intenzitě příběhu pomoci.

Vyprávění se přitom rozjede až v poslední třetině a dá se říci, že vše předtím funguje jako nutná, byť nudně natahovaná expozice. Postavy se musí pod zvyšujícím tlakem Dálavy dostat do stavu, kdy už zkrátka chtějí konfrontovat svou minulost, a v tu chvíli tak učiní zcela triviálně a bezproblémově. Na pointě a způsobu vyústění tudíž nemusí být vůbec nic špatně, ale vše oslabuje pocit, že Joshovi a Daltonovi vlastně nic moc nehrozí. Útoky duchů končí skoro vždy tím, že se po vstupu třetí osoby do místnosti vypaří, a synovy časté výpravy „na druhou stranu“ rovněž tvoří spíš epizodické strašení s minimem dějových vodítek.

Zajímavé je na Červených dveřích především to, jak paradoxně nakonec fungují. Zatímco komornější první polovina má vydařené lekací scény a zvládne krůček po krůčku znervózňovat, ta druhá, v níž se výskyt démonů zvyšuje a dojde i na návrat nejpověstnějšího hnusáka série, je lepší jako rodinné drama. Režírující Wilson se sice pořád nechává strhávat hororovými atrakcemi, ale zapojuje je stále přirozeněji a dokáže prodat to, o čem chce primárně vyprávět. A abychom mu nekřivdili, napínavé scény zvládá suverénně, například ta z magnetické rezonance je vyloženě nepříjemná.

Insidious: Červené dveře jsou univerzální horor pro mládež, který umí znepokojit a vylekat, ale jeho sdělení je nezávadné a k fyzickému násilí v něm skoro nedochází. Žánr nikam neposouvá a téma traumatizované rodiny stíhané noční potvorou lépe rozvedl třeba nedávný Kostlivec. Pokud však tahle série měla dostat další (a vzhledem k zakončení snad poslední) díl, sentimentálně pojatý příběh o dospívání, respektive o otcovských výčitkách, je solidní tečkou. Na startu letní sezóny se jedná o lehký předkrm před hlavními žánrovými chody od studií jako Blumhouse či A24, které snad budou formálně a tematicky odvážnější.