Když vlny utichly
74%
Filipínský režisér Lav Diaz má pověst nekompromisního svéráze, který je známý jak svým tepáním do problematických složek tamější společnosti, tak i délkou svých filmů. Jeho Ebolusyon ng isang pamilyang Pilipino (Evoluce filipínské rodiny, 2004) trvá deset a půl hodiny. Obecně platí, že na zhlédnutí většiny Diazových děl je třeba si vyhradit minimálně pět hodin. Novinka s názvem Když vlny utichly o stopáži jen lehce přes tři hodiny je tedy při jeho vnímání světa v podstatě kraťasem.
Nelze však říct, že by snímek natočený na 16mm kameru neměl o čem vyprávět. Hlavním tématem je fenomén známý jako tokhang, tedy otevřená válka bývalého filipínského prezidenta Rodriga Duterteho s užíváním drog. Duterte totiž po svém nástupu do funkce v roce 2016 v podstatě umožnil zabíjení nejen dealerů, ale i drogově závislých osob. Tímto způsobem během několika let zemřelo téměř osm tisíc lidí, povětšinou chudých závislých. Snaha o vymýcení drog ze společnosti se tragicky zvrhla a Duterteho praktiky se kvůli porušování lidských práv staly předmětem vyšetřování několika mezinárodních organizací.
Diaz zhmotňuje proměny filipínské společnosti prostřednictvím dvou mužů. Na začátku se setkáváme s pracovitým, úspěšným, ale možná poněkud do sebe zahleděným policistou s příznačným jménem Hermes (John Lloyd Cruz). Mytologický posel bohů i zde vykonává přání nadřízených a nekompromisně bojuje s drogami, ačkoli je morální rozměr takových činů občas sporný. Časem se však daný životní styl začíná podepisovat nejen na jeho duši, nýbrž i na těle, stiženém těžkou fromou lupenky.
Zhruba po tři čtvrtě hodiny se seznámíme s Hermovým antagonistou – uhlazeným, nenápadným, avšak podezřele často tančícím a nebezpečně nevyzpytatelným Primem (Ronnie Lazaro). Ten se po letech dostal z vězení a je připravený se pomstít právě Hermovi, jenž ho za mříže dostal. O Primově minulosti a propletení životů obou mužů se postupně dozvídáme čím dál víc a je jasné, že v takto nehumánně vedeném státě není nikdo bez viny. Oba muži se řídí určitými morálními kodexy, v nichž má své místo i spiritualita a náboženství; oba však mají na rukou krev nevinných.
Diazovy tradiční propriety jsou přítomné i zde. Příběh vypráví pomocí dlouhých, staticky a na černobílou kameru snímaných záběrů, přesto oproti jiným dílům žánru slow cinema, jehož je Diaz významným představitelem, záběry nadbytečně neprotahuje. Momentky ze života (či spíše přežívání) obou postav jsou však nevyrovnané a skvělé; nádherně komponované a významy překypující scény se střídají s doslovnými, banálními či nikam nevedoucími okamžiky.
70%
Oceňovaný poeta Lav Diaz natočil slow motion antitezi Nelítostného souboje a spousty westernů. I zde se k sobě totiž krůček po krůčku přibližují dva protivníci. A čím víc se o nich dozvídáme, tím je nám jasnější, jak málo je mezi nimi rozdílů. Tříhodinová stopáž nabízí náhled do filipínské mentality posledních let a několik skutečně nezapomenutelných obrazů, na něž je nicméně třeba si počkat.
