Manžel? Manželka? Ani jedno? Vítěz Anifilmu si složité otázky pokládá s lehkostí

Zelma se narodila zhruba na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Sovětském svazu, v dnešním Lotyšsku. Odmala se potýkala s tím, že nebyla přesně taková, jak se od správné holky sluší – prala se, hádala a neměla cit pro módu. Přesto se časem naučila, že jedinou její cestou ke štěstí může být manžel a nakonec dítě.

V animovaném snímku filmařky Signe Baumane sledujeme tuto hrdinku, jak se nejprve podrobuje tradičním konzervativním hodnotám, co jí síly stačí. Až po pádu železné opony ztrácí všechna vsugerovaná pravidla svůj pevný stisk. To však neznamená, že nemají nadále značný vliv na uvažování celé společnosti, a to dokonce včetně těch, kteří se jich chtějí zbavit.

Na Mém románku s manželstvím je skvělé, že se věnuje velmi komplikovaným a mnohdy nepříjemným otázkám, zvládá to však s nebývalou lehkostí. Nejde jen o explicitní humor a nadsázku, ačkoli obojího v něm najdeme dost. Mnohem větším výkonem je, s jakou přirozeností a samozřejmostí jsou témata včleněná do děje. Snímek nikdy nepůsobí, že je „o důležitých věcech“ a jeho smyslem je „otevírat diskuzi“. Vypráví o jedné konkrétní dívce a následně mladé ženě, která se snaží žít svůj život a všechny problémy do něj organicky vstupují.

Výsledné dílo má skoro dvě hodiny, což je na ručně animovaný festivalový film troufalá stopáž a jde o velkou výzvu jak technicky, tak dějově. Upadnutí do stereotypu a nudy naštěstí brání velmi živelný přístup, který se uchyluje k hned několika typům ozvláštnění. Vypravěčkou je kromě Zelmy i personifikovaná Biologie, jež všechny činy a rozhodnutí zasazuje do kontextu chemických reakcí v mozku, produkce hormonů a dalších tělesných funkcí. Mimo to, že umožňuje soustředit se na aspekt genderu napojený na fyziologii, to filmu umožňuje vkládat odlišně animované pasáže a oživovat tak zážitek. Baumane také ví, kdy použít flashback, kdy výraznou obrazovou metaforu, kdy situaci zlehčit a kdy naopak zachovat vážnost, aby se snímek (skoro vůbec) netáhnul.

I přes biologické vsuvky se však hlavní pozornost dostává sociálním vlivům. Zelmu vidíme nejprve při její snaze stát se správnou sovětskou ženou, čemuž odpovídá i volba jejího prvního manžela. Sebestředného, šovinistického a velmi spokojeného s tím, jak mu jde celý systém na ruku. Naše hrdinka naštěstí není zcela submisivní (živí se jako umělkyně, nejde tedy o příběh úplné represe), takže při prvním náznaku fyzického násilí balí kufry a zapřísahá se, že s muži končí.

Rozpad Sovětského svazu vede k první její cestě do zahraničí, kde Zelma potká sympatického a jemného Švéda, do nějž se nehledě na své předsevzetí zamiluje až po uši. Do svatby se přesto tentokrát musí nechat přemlouvat a nechápe, proč na ní její milý tak trvá. Nakonec svolí a během následného společného života v Kanadě je paradoxně ona frustrovaná z toho, že se její muž nechová dostatečně „jako chlap“.

Na rozdíl od publika neví (a jako žena vychovaná v Sovětském svazu ani nemá velkou kapacitu chápat), že její manžel je genderově nekonformní. Od dětství ho láká oblékání ženských šatů a sám si neujasnil, co to o něm vlastně říká. Z jeho strany je tedy manželství snahou o zakotvení v mužské roli. Manželství se rozpadá, tentokrát v dobrém, naštěstí ještě předtím, než si pár pořídil dítě.

Prolog během dospívání a tyto dva vztahy autorce dovolují nabídnout překvapivě bohatou škálu jemných pozorování o rolích mužů a žen, jejich oddělenosti i spojitostii a (ne)schopnosti soužití. Autorka zapracovává i zkušenost ženy, jež vyrůstala ve světě, který tato témata dlouho potlačoval. Musela je objevit až v dospělosti a pochopit, co vše před ní systém během skrýval.

Snímek oplývá jednoduchou, ale na pohled příjemnou animací. Lotyšský tým angažoval na dabing britské i americké herce a herečky, nejznámějším je asi Cameron Monaghan, který ztvárnil Jokera v seriálu Gotham a podle nějž je vymodelovaný hrdina počítačové hry Star Wars Jedi: Fallen Order, za nějž také promlouvá.

Hlavní předností filmu je skutečně lehkost, s níž Baumane zvládá ztvárňovat závažná témata. Snímek neuhýbá před frustrací a už vůbec ne před všudypřítomnou neférovostí, s nimiž se ženy musely a stále musejí potýkat. Je jasné, že uvolněná písnička, k níž se film občas uchýlí, přichází proto, aby hrdinka nemusela začít křičet. Poslední slova filmu „no pressure“ mají vzhledem k vyprávění odhalujícímu často neviditelné nároky a podmínky na muže a ženy hlubší význam, zároveň však platí doslova. A nepůsobí povýšenecky ani jako snaha zavírat oči před problémy, ale jako aspirace a touha, na nichž se musí pracovat a o něž má smysl se pokoušet.