Fred Zinnemann

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.

Čtyři dekády po oscarovém dramatu Miloše Formana Amadeus, kterého si i mladší hollywoodská generace vysoce považuje, se pozdní život geniálního rakouského skladatele dočká televizní revize zásluhou Sky Studios. Hlavní roli Wolfganga Amadea Mozarta získal v nadcházející minisérii od Joea Bartona (Projekt Lazarus) sedmatřicetiletý herec britsko-japonského původu Will Sharpe, známý dosud především z druhé sezóny seriálu Bílý lotos.

Jih proti Severu, Kmotr, Amadeus či Forrest Gump. Tyto a mnohé další tituly patří mezi oscarové vítěze, na něž filmový svět zřejmě nikdy nezapomene. Existují ale i snímky, na které si v dnešní době vzpomenou už jen skuteční filmoví znalci. Toto jsou některé z nich.