Amarcord

Stín muže se vznáší nad vyprahlou náhorní plošinou, zatímco se dítě odmítá narodit do zkaženého světa a raději se nechá vpravit zpět do matčina lůna. Tak začíná surrealistická černá komedie Bardo, falešná kronika několika pravd, za níž stojí úspěchy ověnčený mexický režisér Alejandro González Iñárritu. Více než dvě a půl hodiny ve společnosti jeho nevědomí však bude pro většinu lidí neskousnutelnou dávkou artu.

Steven Spielberg tento týden v kinech uvádí rodinné drama Fabelmanovi, v němž vzpomíná na vlastní dětství, klíčící vášeň pro kinematografii i na rozpory rodičů. Není přitom zdaleka první (a ani poslední) slavný režisér, jenž využil celovečerní formát k oživení dávných vzpomínek a který publiku odkryl taje, radosti i strasti svého dospívání.

Zákon vypozorovaný z dějin kinematografie ukazuje, že u každého režijního velikána stoupá s přibývajícími lety pravděpodobnost, že natočí o svém dětství a vlastní iniciaci do světa filmu, prakticky ke sto procentům. A Steven Spielberg přeci je režijní nestor, určující osobnost americké mainstreamové kinematografie. Takže ano, je to tady!

Silné a uhrančivé v jednotlivostech, ale v celkovém vyznění spíše krotké – takové je vyznání předního čínského režiséra z lásky k filmovému médiu. Zaúřadovala zde spíše autocenzura „polepšeného“ tvůrce, anebo skutečně přítomné cenzorské nůžky režimu, který se ke své minulosti nechce postavit čelem?

Na Netflix dorazila čerstvá novinka oscarového režijního mistra Paola Sorrentina Boží ruka. Od jeho předešlých děl se ale dost liší. Je to dobře?