Škola synů

V šedesátých letech vytvořil básník Jevgenij Jevtušenko společně s Robertem Rožděstvenským, Andrejem Vozněsenským a dalšími proud tzv. nové poezie. Jevtušenkova popularita mezi sovětskými občany byla obrovská, lidem imponovala jeho odvaha ve výběru témat i formální zpracování, odlišné od rigidní stalinské poetiky. Jako umělec se aktivně účastnil veřejného a politického života. Například v roce 1968 vyjádřil svůj nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Jevtušenko se však nikdy nestal zakázaným autorem. Také proto mohl v osmdesátých letech debutovat jako filmový režisér Školou synů (1983), v níž zúročil vzpomínky na válečné dětství, kdy jako chlapec sám cestoval z Moskvy na Sibiř za babičkou. Motiv cesty po rozlehlém sovětském teritoriu využil Jevtušenko k barvitému zachycení minulosti. Značný prostor přitom věnoval hudební a zvukové stránce. Vedle různých písní a básní nechal ve filmu zaznít i vlastní verše. Není bez zajímavosti, že filmová kritička Galina Kopaněva přirovnala poetiku Jevtušenkova režijního debutu k bizarní, neukázněné kráse chrámu Vasila Blaženého – příliš pestré, nicméně osobité a harmonické. (Ponrepo)