Šakalí léta

Pokud něčí kariéra trvá přes šedesát let a objeví se na plátně a na obrazovkách ve více než 190 titulech a desítkách úloh na divadle, nejde o něm prakticky napsat komplexní portrét. Zároveň by bylo nepřesné ustrnout u pár nejznámějších rolí. Všichni milují Vrchní, prchni! a mnoho lidí vzpomíná na Nemocnici na kraji města jako na onen seriál seriálů. Zkusme se ale nejprve podívat, na co se u Josefa Abrháma takřka zapomnělo, a potom na to, jaký typ člověka pro nás ztělesňoval.

Mimořádný divadelní, filmový a televizní herec Josef Abrhám zemřel v pondělí 16. května. Informaci potvrdil Abrhámův syn Josef. Proslul jako člen Činoherního klubu, filmové publikum zaujal v komediích Vrchní, prchni! či Kulový blesk. V roli doktora Blažeje vystupoval v seriálu Nemocnice na kraji města.

Tento čtvrtek vstoupil do českých kin v pořadí desátý celovečerní hraný snímek režiséra Jana Svěráka, povídková komedie Betlémské světlo. Držitel studentského Oscara za Ropáky (1988) a zahraničního za Kolju (1996) pomáhal formovat tuzemskou porevoluční kinematografii řadou památných snímků. Pojďme si kariéru Jana Svěráka připomenout chronologicky prostřednictvím jeho snímků počínaje Obecnou školou (1991).

U filmu jako herec debutoval před 58 lety. Dnes slaví 80. narozeniny a na kontě má přes 100 rolí. Českého lva obdržel za Šakalí léta (1993), do duší tuzemských diváků se nicméně zapsal hlavně díky nesmrtelným filmům Oldřicha Lipského-Ladislava Smoljaka-Zdeňka Svěráka (Vrchní, prchni!, Marečku, podejte mi pero!, Kulový blesk). V jakých snímcích vás Josef Abrhám zaujal nejvíce?

V sobotu 16. září 2017 zemřel v kruhu rodiny ve věku 66 let spisovatel Petr Šabach. Autor knih Hovno hoří, Opilé banány nebo Občanský průkaz se stal inspirací pro celou řadu nezapomenutelných filmových děl. Podle jeho námětů natočilo duo Hřebejk-Jarchovský filmy Šakalí léta (1993), Pelíšky (1999), Pupendo (2003) a U mě dobrý (2008). Jaký byl Šabachův spisovatelský vesmír a jak došlo k jeho setkání s Hřebejkem a Jarchovským?

Druhého listopadu začala televize HBO vysílat sitcom o vztazích Až po uši. Jeho autorem je režisér Jan Hřebejk, který tak měl možnost nahlédnout do světa nadnárodní televizní společnosti. Na DVD aktuálně vychází jeho filmová adaptace divadelní hry Zakázané uvolnění. A do toho se vzpomíná na 25 let od začátku sametové revoluce. Hned několik důvodů k tomu navštívit Jana Hřebejka. Kde jinde než na jeho hausbótu, který vás vytrhne z ruchu velkoměsta.

Z filmového plátna si poprvé Petru Špalkovou pamatujeme z Šakalích let (1993), v malé roli se objevila i v Koljovi (1996). Mondénní paničku si zahrála v Ondříčkově filmu Šeptej (1996). Objevila se i v televizních seriálech, či reklamách. Zatím největší filmovou rolí byla postava nevlastní matky dvou adoptovaných romských chlapců v dramatu režiséra Zdeňka Tyce Smradi (2002). Nyní hraje milenku na plátně devadesát tři minut umírajícího Jiřího Schmitzera ve filmu Jako nikdy (2013).

Již brzy vtrhnou do kin Líbánky dua Hřebejk/Jarchovský. Režisér jimi uzavírá svou volnou dramatickou trilogii, kterou započal v roce 2009 snímkem Kawasakiho růže.

Zlín /EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR/ – Ve světě českého filmu se režisér Jan Hřebejk pohybuje už více než dvacet let a za tu dobu už stačil natočit pěknou řádku snímků. Největší věhlas mu bezesporu vynesly filmy Pelíšky a Musíme si pomáhat. Druhý jmenovaný byl dokonce nominován na Oscara. Už z toho je patrné, že je Jan Hřebejk jednou z nejvýraznějších režisérských osobností české polistopadové kinematografie. V obsáhlém rozhovoru pro Deník mluvil nejen o své roli v porotě Zlín Film Festivalu, ale také o svém novém filmu, o hledání inspirace nebo kolezích, které obdivuje.

"Připadám si zmatená, když probudím se v peřinách," zpívá Lucie Bílá v titulní písničce a dost tím vystihuje pocity z filmu. "Sním, či bdím? Pochopím, je nový den, pokaždé je odnesen můj sen, krásný sen..." Novinka režiséra F. A. Brabce a scenáristy Miroslava Adamce, která sama sebe nazývá velkou hudební komedií, se pyšní zajímavým nápadem a spoustou slibných okamžiků, ale nic z toho nenaplní a nedotáhne do konce. Všechny krásné sny jsou totiž vždy spolehlivě odneseny, zůstává jen pocit z filmu výpravného, hvězdně obsazeného a formálně zajímavého, ale také promarněného, protože mu zoufale chyběl dobrý scenárista.