Jackie Chan slaví 70. Během divoké kariéry změnil akční žánr i styl bojových umění

Chan Kong-sang (doslova Chan narozený v Hongkongu) přišel na svět roku 1954 politickým utečencům čínské občanské války, kteří hledali azyl v tehdy ještě britském městském státě. Jeho otec byl krátkou dobu tajným agentem, který z Číny vynášel informace. Strach o život sebe i své rodiny byl tedy u něj jistě opodstatněný.

Chlapec vyrůstal nejprve v prostředí francouzského konzulátu, kde jeho otec pracoval jako kuchař. Po jeho emigraci do Austrálie a nepříliš dobrém synově prospěchu ve škole vyslali budoucího Jackieho zpět do Číny. Konkrétně do pekingské dramatické školy, kde začal velmi důsledně rozvíjet svůj zájem o bojová umění a akrobacii, jež od počátku spojoval s herectvím. Chan nechtěl vyhrávat souboje, ale tančit na plátně.

Před kamerou stál poprvé v pěti letech jako dětský herec a následné roky si velmi pomalu vypěstoval pozici spolehlivého komparzisty a kaskadéra. V této roli se roku 1972 objevil i v Pěsti plné hněvu s Brucem Lee, kde byl jeho oblíbeným „fackovacím panákem“. Roku 1978 již byl žádaným odborníkem ve svém oboru, byť jeho tvář zatím na plátně zaznamenal jen málokdo.

To se změnilo, když ho producenti angažovali do čela hned dvou filmů, jež svěřili debutujícímu režisérovi Yuenu Woo-pingovi. Tím se staly Škola hada a Mistrův syn (známý dnes pod doslovným překladem z angličtiny Opilý mistr), oba uvedené v roce 1978. Chan měl během příprav zcela volnou ruku ohledně choreografie a s Yuenovou pomocí položil základ své bohaté kariéry.

Jeho přístup pak byl značně inovativní. Bojová umění si spojujeme s elegancí, askezí, důstojností a někdy i s propagandou. Stačí se podívat na domácí filmy o dekádu mladšího Jeta Li, které jsou často plné čínského nacionalismu, i když především v jeho pseudohistorické podobě předcházející komunistickému převratu. Což ale neznamená, že režim tento typ pohádkového národovectví nedokáže zužitkovat. Chan oproti tomu představuje ryzí individualitu, nezkrotnost a vzepření se autoritám i hierarchiím.

Jeho vandrácký styl je záměrně neučesaný, nenásleduje jasná pravidla a vzpírá se konvencím. Vždyť ve Škole hada se hrdina coby přepracovaný sirotek naučí základy boje, když během pravidelného vytírání podlahy sleduje privilegované mladíky při jejich lekcích. Při boji je pak špinavý, udýchaný, často používá různé rekvizity, které „náhodně“ popadne a aktivně se odvolává na klasiky grotesky jako Charles Chaplin a Buster Keaton. To se stalo jeho trademarkem po celou dobu kariéry.

Paradoxně i tato estetika může být zneužitá totalitní propagandou vysmívající se starým pořádkům. Chan v pozdějších fázích své kariéry snáší kritiku za přílišné kamarádění se s čínskou mocí, s níž koexistuje v pevném a vzájemně prospěšném vztahu. Přesto mu nejde odpárat, že málokdo postavil tradičně spíš konzervativní nádech bojového umění na hlavu tak moc jako Chan a tím ho udělal ještě o kus atraktivnějším pro široké publikum. To sice sledovalo člověka, který umí něco neuvěřitelného, přesto je stále „jedním z nás“.

Během své kariéry si Chan vypěstoval kult osobnosti neúnavného dříče, kterému nezáleží na vlastním zdraví a bezpečí, dokud se mu podaří předvést špičkový výkon. Chan tuto pověst maximálně živí, proto ostatně u titulků jeho filmů často najdeme nepovedené záběry z natáčení – chce, abychom věděli, kolik práce do svých filmů dává a toto povědomí zvýšilo náš zážitek, ale i docenění jeho odhodlání.

Čím víc moci a kontroly nad vlastními filmy Chan získával, tím víc si budoval stabilní charakter, který ho provází napříč dekádami. Stejně jako hollywoodští herci zlaté éry i Chan si dává pozor, aby hrál vždy klaďase. Jeho filmy navíc povětšinou usilují o nabídnutí přívětivé rodinné zábavy. Jeho hrdinové prakticky nikdy nezabíjí, nemluví sprostě, nemají sex. Chan miluje dvojici Bud Spencer a Terence Hill, jejichž bezstarostnost a hravost rád emuluje. Zdá se to možná jako trochu povrchní přistup, je však úspěšný – podle reakcí na Chana můžeme s jistotou říct, že mnozí lidé zcela věří jeho personě a neumí si ani představit, že by Jackie mohl být něco jiného než skromný pracant, který od rána do večera myslí na choreografii bojových scén.

Chan dokonce výrazněji než ostatní hongkongští mistři (Bruce Lee se technicky vzato narodil ve Spojených státech, i když se jeho rodina rychle přestěhovala do Hongkongu) uspěl na západě. Filmy jako Tenkrát na východě, Křižovatka smrti či Rytíři ze Šanghaje se dočkaly i většího ohlasu než americké pokusy Jeta Li. Přesto platí, že kdo chce jeho talent obdivovat v syrové podobě a v kontextu, v němž mu to nejvíc sluší, musí si pustit nějakou jeho domácí produkci. Chan má ostatně 150 zářezů, mezi ty nejvýraznější patří Police Story, Project A, Božská relikvie či Dragons Forever. Jeho filmy nastřádaly na tržbách víc než 5 miliard dolarů.

Stranou herectví se Chan věnuje i zpěvu – výcvikem prošel už jako dítě v Pekingu a od osmdesátých let vydává hudbu, která však prakticky nikdy nepřekročí čínský kulturní prostor. Menší pozornosti se dočkala jeho propagační píseň vydaná přesně rok před pekingskou olympiádou roku 2008. Nepřekvapivě nejde o styl, který by příliš konvenoval našemu vkusu.

Svůj odchod do akčního důchodu Chan oznámil poprvé v roce 2012 v Cannes, promptně ale toto prohlášení upřesnil na „o něco méně akčních scén a lepší péči o své tělo“. Od té doby už před kamerou stál nejednou, i když je jasné, že jeho doba pomalu pominula. Nyní si užívá především čestné role či postavy mentorů.

Jackie Chan je skutečná živoucí legenda svého oboru, byť jeho napojení na čínské struktury poslední dekády vzbuzovalo diskuze o tom, nakolik je zodpovědné jeho pečlivě budovanému obrazu propadat. Na druhou stranu prakticky celý Hollywood je v neméně pevném paktu například s americkou armádou, jejíž zájmy musí propagovat, takže bychom si měli dávat pozor na ukazování prstem. Tak či onak si Chan vydřel pozici jednoho z nejdůležitějších herců všech dob.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Kinobox