Recenze1. 1. 2020
Recenze: Uncut Gems - John Wick naruby aneb Sandlerova kinematografická ruka v kalhotkách
Takže nyní za zvuku Vltavy odpovídám na maily od rodičů a kamarádů, kteří se mě vyděšeně ptají na newyorské pojízdné márnice, kolabující brooklynské nemocnice připomínající válečnou zónu, polní nemocnici v Central Parku či námořní zdravotnickou loď na Manhattanu. Odpovídám jim, že čtu to samé co oni, a že před mými okny v Brooklynu zatím nevidím ani pojízdné márnice, ani válečnou zónu, natož polní nemocnici či zdravotnickou loď. Předpokládám, že o té krizi tady se dozvím víc než vy asi až v situaci, kdy bude někdo chodit po ulici s obřím pytlem a pořvávat “Vyneste své mrtvé!” jako Monty Pythonovci ve Svatém Grálu.
Jak to? No jsem, stejně jako většina mých známých, už téměř měsíc v dobrovolném domácím vězení. O koroně vím zatím jen z doslechu. Ano, má jí i pár mých kamarádů, naštěstí v lehké verzi a již se uzdravují. Ano, je to téma pro všechna média a lidi. Maily se zásadně podepisují slovy “stay safe” a každý hovor začíná vzájemným přednesem všemožných příznaků, které kdo právě má.
Denně si tak skypujeme a sdílíme, jak se kdo máme a co kdo vidíme z toho svého newyorského okna. Chodit po ulicích se sice občas odvážíme, když je nutné dojít do lékárny nebo pro novou várku novodobého zlata v podobě toaletního papíru, ale i tak si držíme uctivé rozestupy, neremcáme, že obchody pouští dovnitř jen 10 lidí najednou, nebo mají upravené otevírací hodiny. New York totiž zažívá nebývalou vlnu solidarity a ohleduplnosti. Všichni jsou slušnější a mírumilovnější. Dokonce i černoši, co obvykle postávají na rohu mé ulice a do 4 do rána hulí trávu a nahlas pouští rap, se poprvé, za ta léta co tu bydlím, někam uklidili. A já zjišťuji, že mi je po nich, a atmosféře kterou vytvářeli, tak trochu smutno. Nebo že by to byl příznak náhlé nucené odvykačky, kterou prožívám, protože vzduch už zde není trvale provoněný THC?
Když jdu jednou týdně na 20 minut ven, tak nosím roušku, respektive.. ehm… nevím jestli je vhodné o takové věci mluvit na veřejnosti, ale odvážím se: ano, vlastním respirátor třídy FFP3. Díky souhře okolností se mi tento model povedlo koupit před dvěma měsíci, víceméně náhodou, když jsem měla naplánovanou cestu do Číny, Koreje a Itálie a kamarádka lékařka mi ho preventivně doporučila a respirátory byly ještě k sehnání. Z cesty sešlo, ale respirátor mi zůstal. Prý ho mám snad jen já a Babiš, říká máma. Rodiče jsou samozřejmě ve stresu z toho, že nejsem v Čechách s nimi. Jejich trápení chápu, snažila jsem se přiletět, ale všechny postupně zakoupené letenky byly zrušeny. Ale zase mám teď kredit na létání u asi 4 aerolinek. Otázka je, jestli ještě někdy půjde využít.
Důvod, proč se držím domácí karantény víc než kdybych třeba byla v Praze, je jednoduchý: nemůžu si zde dovolit onemocnět a neumřít. Sice je pravděpodobné, že když bych Covid-19 dostala já, se svou chronickou bronchitidou, že bych se smrti přiblížila rychleji než běžný člověk mého věku, ale i tak je možné, že by mě nějaký šikovný operátor sdíleného nemocničního ventilátoru nedejbože zachránil. A pak bych musela řešit účet na několik set tisíc či pár milionů korun. Podle toho, co všechno by se mnou mezitím dělali. Sice mám jakési pojištění, ale bůhví co do něj nespadá, a jak by to dopadlo. Minulá několikaminutová návštěva lékaře a jedny antibiotika v situaci, kdy jsem byla mimo rámec pojištění, mne stála kolem 30 tisíc korun. Účet za pobyt v nemocnici na jednotce intenzivní péče s intubací a týmem lidí bojujících o mé přežití si tedy nechci ani zkoušet představit.
Na domácím vězení mi zatím nic moc nevadí, mimo toho, že je zde jisté riziko, že až tohle šílenství opadne, budu jako jedna z mnoha ideálním adeptem do zdejšího pořadu “můj život s 300 kily”. Naštěstí mám doma běhací pás, takže až přijde k nám domu kameraman natáčet se mnou úvodní díl, budu moci předstírat, že na stroji pravidelně běhám, a za nárůst váhy nemůže fakt, že díky novodobému otroctví, které provozuje firma Amazon, mám možnost si jedním klikem ve dne v noci objednat další galon třešňové zmrzliny s kousky karamelu.
Ano, měla jsem naplánované projekty, které byly zrušeny nebo odloženy. V březnu jsem měla v Praze dodělávat druhou sérii svého seriálu Šeptej Nahá Stín, za několik dní jsem měla mít v místním kině promítání svého nového seriálu (New Gold) a touto dobou jsem měla režírovat plně zafinancovaný krátký film. Vše bylo odsunuto na “někdy”.
Ale i v této nové době tvorba probíhá. Producenti i tvůrci se snaží plně adaptovat na novou situaci a vymyslet, co všechno se dá dělat z domova a jaké procesy budou muset změnit. Scénáristi a střihači zatím fungují víceméně jako dřív, s kameramanem a zvukařem řešíme technologie využitelné pomocí dálkového ovládání a uvidíme, kam s tím dojdem. A lidé zavření doma tvoří tak, jak jen můžou. A já se bavím, například při sledování tvorby tohoto kolektivu.
Mám to ohromné štěstí, že jsem prozatím finančně soběstačná, mí blízcí jsou zdraví, domácí tvorba mě baví a na Netflixu jsou pořád ještě díla, která jsem neviděla. Zatím.
Přeju to samé i všem ostatním. A pro blaho a ulevení hlavně zdravotníkům, kteří jsou v té první linii, a jimž patří můj ohromný vděk a dík za všechno, co dělají oni pro nás, říkám: pokud můžete, zůstaňte doma. Kdy jindy se vám naskytne možnost mít pocit, že tím, že zůstanete doma u televize, můžete třeba zachránit něčí život. Takže, buďte doma, přečtěte si nebo zhlédněte taky něco jiného než katastroficky znějící zprávy a věřte tomu, že až bude situace tak špatná, že bude po ulicích chodit nějaký ten antoušek na lidi a sbírat mrtvoly, tak se o tom dozvíte.
A tady máte pár filmových a seriálových doporučení na dobrou náladu: malý, nezávislý, ale vynikající a pozitivní snímek s názvem “Extra Ordinary”, Sandlerova klasika “Rivalové” nebo “Píseň pro nevěstu”, “Larry, kroť se”, chytrý seriál, který má novou sezónu, nebo na zde velmi oblíbený seriál “SuperStore”. A máte-li náladu i na nějakou tu teen dramedy, zkuste nové dílo od tvůrce “The End of the F***ing World”, seriál “I am Not Ok with This” či dejte šanci Gwyneth Paltrow a jejímu manželovi, kteří přivedli na svět zábavnou minisérii “Politik” (pozor, je velmi “woke”). “The Last OG” je taky skvělý.
A chcete-li otestovat svou mentální odolnost a dokázat si, že jste opravdový mistr zenu, podívejte se na fantastickou adrenalinovou jízdu od bratří Safdiových, film “Uncut Gems”. Hezkou karanténu přeji.
